Ozvěny středověku: Palcáty, palice a zákopová jatka v 1. světové válce

Téměř ihned poté, co se obě bojující strany zakopaly a vybudovaly spletitou linii zákopů, začali si vojáci vyrábět improvizované zbraně pro boj zblízka. Od lopatek, u kterých si někteří jedinci údajně brousili hrany, přešli k prvním zákopovým palicím. Nejprve je tvořila vlastně jen dřevěná topůrka opatřená hřebíky v podobě jakési okované pálky na baseball. Zbraň dokázala rozdrtit hlavu vojáka, a i když měl hel­mu, mohl ho drtivý dopad palice vyřadit z boje. Brzy poté následo­vala řada dalších variant. Třeba pěšáci britských expedičních sborů fasovali granáty „Mills bomb“, které měly článkovitý tvar připomínající ananas. Vojáci nasadili delaborovaný granát na konec násady a vznikl tak nefalšovaný středověký palcát, pro který se později vžilo označení zákopový biják. Když nebyl po ruce granát britský, posloužil německý či rakousko-uherský.

Jitřenka a husitský řemdih

Ani vojáci jiných armád nezůstávali v zákopech nečinní a vyráběli ne­přeberné množství typů osobních zbraní různých délek i kování. Valná většina měla dřevěná topůrka, na která byly nasazovány kovové hlavy s hřeby. Někdy byly hřeby tak ostré a dlouhé, že vlastně kopírovaly dal­ší středověkou zbraň, pro kterou se v německy mluvících zemích vžilo pojmenování „morgenstern“ neboli „jitřenka“. Další byly jednoduššího vzhledu, buď s hřeby probitými skrz topůrko, nebo kolem topůrka ob­točeného kovovým páskem opatřeným různě velkými ostny. Většina primitivních zbraní se postupem času z války vytratila, ale u zákopových bijáků nastal pravý opak. S rozvojem útočné taktiky a příchodem prvních úderných jednotek se jejich použití naopak velmi rozšířilo. Úderníci byli považováni za elitní bojovníky své doby a na rozdíl od běžného mužstva měli řadu privilegií včetně přístupu ke kvalitní výzbroji. Většinou si brali do útoku i střelné zbraně, ale především velkou zásobu granátů a na konečnou fázi přepadu i své vlastní palcáty a bijáky. Největšího nasazení a neblahé historické slávy se dočkali němečtí sturmtruppen následovaní svými spojenci z řad rakousko-uherské armády. Ale i dohodová vojska měla svoje „čističe zákopů“, mezi které patřily i italské speciální jednotky Arditi. U všech těchto uskupení bylo velmi rozšířené použití různorodých druhů bijáků, palcátů a jitřenek až do konce války, a to dokonce i v po­sledních měsících, kdy už byly v zákopech nasazeny i opravdu moderní zbraně v podobě samopalů a pumpovacích brokovnic.

Ačkoliv se téměř výhradně jednalo o výrobu zbraní přímo vojáky na frontě, respektive v nejbližší dílně v blízkosti fronty, existovaly i pokusy zavést sériovou výrobu. Třeba v rakousko-uherských továrnách se vy­ráběl biják s dřevěnou rukojetí a násadou ze silného drátu stočeného do spirály. Na konci spirály byla železná hlavice ve tvaru hrušky. Energie z úderu byla znásobena ještě lehce pružnější konstrukcí, než je dřevěné topůrko, a někdy byl konec této spirály opatřen jen očkem, do kterého se zavěšovala železná koule s hřeby. Rakouské jednotky vyrážely do boje se zbraní, která měla základ snad v samotném husitském řemdihu. O jakési sériové výrobě se dá hovořit i v kontextu královských ženistů britského expedičního sboru. Ti měli za frontou dostatek prostoru, ma­teriálu i nástrojů k výrobě celé řady bijáků, palcátů a okovaných cepů pro vojáky v první linii. Občas se jim říkalo knobkerrie. Název si britští vojáci přinesli z Afriky, kde byl používán pro bojové hole domorodců. V boji s palcátem prý vynikali i vojáci z Bosny a smutnou kapitolou byly obří okované kyje, které se používaly na doražení zraněných nepřátel zasažených plynovým útokem.

Francouzský hřebík a zákopový mstitel

Velice oblíbeným prostředkem zákopového boje byla vedle pal­cátů i útočná dýka. Běžně fasované bajonety byly povětšinou příliš dlouhé a nepraktické. Voják spíš potřeboval krátkou, ale velmi ostrou dýku, kterou mohl snadno bodat i ve velmi stísněných prostorách. Prvenství v zavedení specializovaných útočných hrotů si pravdě­podobně připsala Francie. Francouzské bajonety, stejně jako jejich uniformy patřily do hluboké minulosti, a protože byl v době války velký nedostatek surovin, vymysleli si vojáci opět své vlastní řešení. Bajonety nechali překovat na menší velice ostré bodce zdánlivě při­pomínající úzký hrot kopí. Kovová rukojeť vyrobená se silného drátu byla zahnuta do podoby písmene U nebo D, aby se bodec lépe držel. V zákopech si tahle nebezpečná bodná zbraň vysloužila přezdívku „francouzský hřebík“.

Provizorní hřebíky měla nahradit první ofici­álně zavedená verze Poignard-Baïonnette Lebel M1886/14. Velice úzká, doslova jehlovitá čepel měla dřevěnou rukojeť a malou záštitu. V jednoduchosti by se dýka dala popsat jako zkrácený bajonet na standardní pěchotní pušku Lebel. O pár měsíců později se armáda dočkala upravené verze Poignard de tranchée mle 1915. Ani jedna z uvedených variant sériově vyráběných dýk se však mezi mužstvem nesetkala s větší oblibou a při útoku stále vedlo použití francouzské­ho hřebíku. Možná i proto, že na rozdíl od jednoduché nezničitelné konstrukce kovového bodce se první pokusně zaváděné zákopové nože často lámaly. Umění jednotlivých jednotek se vrchní velení sna­žilo sjednotit a zavést stejnou variantu bodné zbraně pro celou fran­couzskou armádu. Hřebíky a upravené bajonety nahradila skutečná zákopová bojová dýka Couteau Poignard mle 1916. Velice účinná zbraň s jednoduchým designem sloužila až do konce války a vojáci ji brzy přejmenovali na „le vengeur de 1870“ (v překladu „mstitel za rok 1870”), který nesl odkaz na tehdejší zahanbující porážku francouzské armády od pruských vojsk. Poptávka po kvalitních dýkách byla nako­nec tak veliká, že Francie demobilizovala stovky nožířů, kteří putovali z fronty zpět do svých továren. Produkce se rozjela naplno.

Nůž nebo boxer?

Úzká jehlovitá čepel zřejmě inspirovala i výrobce bojových nožů v Americe, a když se armáda USA přiklonila v roce 1917 na stranu Doho­dy a „doughboys“ napochodovali na frontu, byli velmi často vyzbrojeni útočnou zbraní M1917. Úzkou trojúhelníkovou čepel s dřevěnou rukojetí doplnila ještě kovová záštita, která chránila prsty před zraněním a v boji často zesílila úder pěstí. Na druhou stranu i tyto zbraně byly dost ná­chylné na zlomení. Netrvalo tedy dlouho a variantu M1917 nahradila varianta M1918, ale především Mark I 1918 Trench Knife – bojový nůž, který tvořilo spojení boxeru a klasické dýky. Šílená zákopová zbraň ale nestačila do bojů příliš zasáhnout. Velkou oblibu našly zákopové nože a dýky na italské frontě. Speciální jednotky italské armády je s úspě­chem používaly při nájezdech na rakousko-uherské zákopy. Italové nosili bojové nože resòlza ze Sardinie, které podle svědectví lépe prorazily tvrdé límce rakousko-uherských uniforem. Při jednom z útoků přepla­vali ardité řeku Piavu s noži v zubech. Tento odvážný přepad je dodnes nazýván „kajmani na Piavě“. Koneckonců i vpravdě pirátská vlajka ital­ských speciálních oddílů zobrazuje lebku, která má nůž mezi zuby.

Ovšem ani na druhé straně fronty nebyla útočná bodná zbraň nic výjimečného a německé dýky Grabendolch si také vybíraly krutou daň. Podle výnosu číslo 47184/15 pruského ministerstva války z 8. května 1915 mělo být každé rotě na západní frontě vydáno šest útočných nožů. Takto malé počty ale nemohly splnit očekávání mužů v zákopech, a tak se výnos několikrát změnil. V roce 1916 už bylo dodáváno 24 kusů a o rok později měla každá rota na západní frontě obdržet 40 nožů. Pro východní frontu pak ve stejném roce platilo pravidlo 24 kusů pěcho­tě a minometným jednotkám, 34 kusů ženistům. Ani zvýšené počty samozřejmě nemohly zcela naplnit požadavky, a tak si Prusové vedle palcátů a jitřenek vyráběli i své vlastní bojové nože a dýky. Německý stát navíc neměl jasně vyhraněné požadavky na výrobu a k vojákům se dostávalo velké množství různých variant a modelů. Nikdo si s tím však příliš hlavu nelámal. Téměř vždy se jednalo o jednoduchou dřevěnou rukojeť, malou záštitu a ostrou, úzkou čepel. Spisovatel Paul Coelestin Ettighoffer ve své autobiografické knize Gespenster am Toten Mann popisuje Vánoce, které trávil se svými spolubojovníky v zákopech:

Při použití palcátů, bijáků, kyjů na popravu raněných, francouzských hřebíků, zkrácených bajonetů a dýk spojených s boxerem byly boje v zákopech nesmírně krvavé a kruté.

Zdroje:

Autor čerpá z knihy Zapomenuté zbraně 1. světové války