Článek
Život z výher
Dokáže průměrný Japonec přežít sám pouze z věcí, které vyhraje v soutěžích z časopisů nebo rádia?
Otázku si položil producent programu Susunu! Denpa Shōnen. Na konci devadesátých let založil populární show, ve které osamocený soutěžící posílal do časopisů dopisy a tím soutěžil o náhodné výhry. Hlavní hrdina podivné televizní hry musel začínat úplně od nuly a nesměl se po celý průběh soutěže dostat do kontaktu s jiným člověkem. Používat mohl pouze věci, které mu připravila produkce, nebo které vyhrál v soutěžích. K dispozici měl tedy rádio, pravidelně obměňovanou zásobu časopisů a prázdných dopisů, propisku, kuchyni bez nádobí a koupelnu s pitnou vodou.
Hamatsu Tomoaki
Celé to začalo, když si v lednu 1998 Hamatsu Tomoaki, přezdívaný Nasubi (v japonštině „lilek“), vytáhl v tombole výherní číslo. Znamenalo to pro něj hlavní roli ve zbrusu novém televizním pořadu. Se zavázanýma očima a zvukotěsnými sluchátky na uších byl naložen do auta, aniž by věděl, kam vlastně míří a co ho čeká. Na konci dlouhé cesty ho přivítal téměř prázdný byt s kamerou u jedné stěny. Vše působilo vcelku normálně, dokud producent neporučil Nasubimu, aby se svlékl do naha a odevzdal mu všechny své věci. Nasubi si nebyl jistý, zda je jeho nahota vhodná pro celostátní televizi, přesto ale podlehl autoritativnímu hlasu producenta a svlékl se. Bylo mu řečeno, že většina záběrů se stejně na obrazovky nedostane. To byl samozřejmě psychologický trik, aby se Nasubi neštítil kamery a projevil co možná nejopravdovější emoce. Producent mu vysvětlil pravidla výzvy, vzal si jeho šaty a zabouchl za sebou dveře. Nasubi chvíli zmateně přešlapoval po pokoji, než si uvědomil, že by se měl dát do psaní, aby co nejdříve něco vyhrál. Vzpomínal na konverzaci, která proběhla mezi ním a jeho matkou těsně před odjezdem.
„Hlavně se prosím nesvlékej před kamerou, Hamatsu.“
„Nebudu se svlékat, maminko, slibuju.“
Nejúspěšnější pořad konce milénia
Soutěž „Život z výher“ sklidila během prvních pár dní neskutečný úspěch. O to se postaral nejen nevídaný koncept a přemrštěný edit japonské televize, ale také Nasubiho přirozeně vtipná osobnost. Jeho výrazy a dětské nadšení, když se mu podařilo cokoliv vyhrát, vyvolávaly u diváků upřímný smích. Jednotlivé díly navíc moderovaly dvě v Japonsku velice oblíbené televizní komentátorky a každou zajímavou událost doplňovala produkce textem a rádoby vtipnými zvuky, které ostrované milují. Netrvalo dlouho a pořad začal plnit titulky médií nejen po celém Japonsku, ale i po celém světě.
Aby se studio vyhnulo pohoršení veřejnosti, zakrývalo Nasubiho genitálie obrázkem lilku. To nemělo jen komický efekt, ale byl to také způsob, jak si divák lépe zapamatoval Nasubiho přezdívku. S popularitou přišly i pochyby o opravdovosti celé show. Spousta lidí si myslela, že by nikdo nevydržel v úplné izolaci, a že je Nasubi v bytě jen pár hodin denně. Studio tyto pochyby zarazilo pomocí živého přenosu a průběh soutěže byl vysílán živě. V té době nebyla technologie schopná automatického zakrývání nevhodných partií a obrázek lilku při živém vysílání ovládal celý tým lidí pomocí joysticku.
Opravdový charakter soutěže
Nasubi se ale brzy začal potýkat s celou řadou problémů. Produkce mu totiž dala jen omezenou zásobu jídla a zbytek si musel obstarat prostřednictvím výher v časopisových soutěžích. Párkrát se na něj usmála štěstěna a on vyhrál zásobu masa na týden, povětšinou ale hladověl a přežíval třeba na žrádle pro psy. Jednou vyhrál balík neuvařené rýže a trvalo mu dva dny přijít na způsob, jak ji připravit do poživatelné formy. V kuchyni totiž postrádal potřebné nádobí.
K hladu postupně přibyla osamělost. Zprvu si to nepřipouštěl a samotu se snažil zahnat psaním deníků. Brzy i to přestalo mít na jeho nervovou soustavu požadovaný účinek. Z deníků je pak patrný jeho spirálovitý pád na pokraj šílenství. Psal do nich, že si není jistý, zda ho neunesli mimozemšťané. V rozhovoru pro dokument „Účastník“ z roku 2024 uvedl, že ho přemáhaly sebevražedné myšlenky. Nic z toho ale samozřejmě nebylo ve vysílaných záběrech patrné.
Falešný konec
Po jedenácti měsících se konečně otevřely dveře Nasubiho bytu. Producent ho probudil vystřelovacími konfetami, vrátil mu oblečení a oznámil, že je konec. Nasubi byl štěstím bez sebe. Studio chtělo úspěšné dokončení soutěže oslavit výletem do Jižní Koreje. Po přistání v Soulu byl pozván na jídlo a poté do zábavního parku, kde si mohl vyzkoušet kteroukoliv atrakci. Byla to zasloužená odměna, kterou tak moc potřeboval.
Jeho štěstí ale nemělo dlouhého trvání, jelikož místo na letiště byl odvezen do dalšího prázdného bytu. Musel si pomocí výher ještě vydělat na letenku zpět do Tokia. Byl vystaven psychologickému nátlaku od producenta pořadu, aby v soutěži pokračoval. Přes tři hodiny nátlaku ale nesmělo být v televizi následně poznat. Oblíbený televizní hrdina měl bez váhání napochodovat do nového korejského bytu, svléknout se a s radostí pokračovat v soutěži.
Řekl jsem mu, že jsem chtěl tolikrát umřít. On ale stále opakoval, že když ještě chvíli vydržím, vyrostu jako člověk.
Life of Prizes: in Korea
Tato výzva byla pro Nasubiho obtížnější, jelikož se během ní musel naučit korejskou abecedu. Naštěstí to nebyl až tak velký handicap a Nasubi si v rekordním čase dokázal vydělat dokonce na letenku první třídy. Jeho psychika nicméně utrpěla hlubokou ránu a nevěřil, že se z bytu dostane živý a zdravý. V Koreji strávil další čtyři měsíce, které byly prý intenzivnější než těch původních jedenáct. Ubohý Nasubi začal nenávidět celý svět.
Život po soutěži
Když se vrátil domů, nevěřil, že ho rodina přijme zpět. Porušil slib své matce a ztrapnil svou rodinu. Doma ho naštěstí čekalo pochopení a následné odpuštění. Jeho deníky z izolace byly vydány jako knihy a staly se z nich bestsellery. Dlouhou dobu se mu nedařilo zaplnit prázdnotu, kterou v něm vytvořila patnáctiměsíční samota.
Nakonec ale našel Nasubi nový život. Podařilo se mu zdolat nejvyšší vrchol světa, pomáhal obyvatelům Fukušimy a především se věnoval své rodině. Uvědomil si totiž, že jeho náplní života je pomáhat lidem. Hlavně tedy tím, že jim vykouzlí úsměv na tváři.
Producentovi Susunu! Denpa Shōnen ale podle svých slov nikdy neodpustil.
Autor: Martin Bucifal
Zdroje:
