Tlustá Berta: gigantické monstrum ničilo pevnosti jako domečky z karet

Němci předložili belgické vládě možnosti, jak se vyhnout bojům. Zaručovali například zachování belgické celistvosti a jisté válečné reparace za škody, které by přesun německých vojsk a techniky mohl způsobit. Ve své podstatě se ale jednalo o dehonestující ultimátum, se kterým by žádný suverénní stát nemohl souhlasit. Prostý lid podporoval vládu a spoléhal na spojeneckou pomoc. Válka o Belgii začala.

Dvě armády pod vedením Alexandra von Klucka a Karla von Bülowa postupovaly Belgií a první jednotky se přiblížily k pevnostnímu prstenci nedaleko Lutychu (Liège). Dvanáct pevností chránících důležitý železniční uzel se brzy mělo stát svědkem nasazení gigantické zbraně, kterou navrhla a vyrobila slavná zbrojovka Krupp se sídlem v Essenu. K překonání opevnění byla zapotřebí dělostřelecká podpora, a právě Kruppovy závody dodaly armádě dvojici děl těžko uvěřitelné ráže 420 milimetrů. Oficiálně nesla zbraň označení krátké dvanáctikaliberní námořní dělo ráže 42 centimetrů. Do boje vstoupila nová dělostřelecká zbraň, na kterou nemohly být jinak dobře budované a silně pancéřované zdi belgických pevností připraveny.

Čistě technicky se jednalo o takzvanou houfnici, tedy zbraň patřící do dělostřelecké rodiny, která střílí horní skupinou úhlů. Houfnice mají povětšinou kratší hlavně a vzhledem k tomu, že při střelbě ani nemusejí vidět na svůj cíl, stávaly velmi často hluboko za frontou. Občas je v literatuře možné setkat se i s názvem moždíř, což je, zjednodušeně řečeno, velice podobný typ zbraně se stejným účelem použití. Vystřelený projektil opsal ve vzduchu velký oblouk, než dopadl, a ani kadence zbraně nebyla nijak závratná. Pro přímý boj se tedy houfnice nepoužívala. Naopak se velmi dobře osvědčila při ostřelování dobře zakopaných jednotek nepřítele nebo právě při ničení pevností. Válkou prošlo mnoho různých typů rozdílných ráží. Některé z nich vyráběly pro rakousko-uherskou armádu i Škodovy závody v Čechách. Žádný z nich ale nenarostl do tak extrémních rozměrů, aby se, byť jen částečně, přiblížil nové Kruppově šílené zbrani. Dokonce ani obří námořní děla nejmodernějších bitevních lodí s výtlakem desítek tisíc tun povětšinou neměly tak velkou ráži. Srovnání pozemních houfnic s kanony na ocelových bitevnících nicméně z vojensko-technického pohledu dost pokulhává a oficiální označení dvanáctikaliberní námořní dělo bylo zvoleno vlastně jen jako krycí název celého projektu. Daleko vhodnější jméno pro tento supertěžký moždíř vymysleli přímo dělníci a konstruktéři v továrně. Podle tehdejší majitelky Berty Kruppové pojmenovali dělo „Tlustá Berta“. A zprávy o ničivé síle Tlusté Berty brzy obletěly svět.

Celý kolos vážící 42,6 tuny bylo nutné před bojem vždy pomocí několika vozů dopravit na předem určená stanoviště. Přitom jen samotná hlaveň vážila více jak 13 tun. Mnoho hodin tak netrval jenom přesun, ale i samotná kompletace houfnice na místě. Aby se berta vůbec probudila k životu, bylo potřeba osm zkušených dělostřelců, kteří dokázali pálit rychlostí osm ran za hodinu. Jeden výstřel tedy trval celé jednotce víc jak sedm minut, což je oproti klasickým rychlopalným kanonům vyloženě směšná rychlost. Je třeba si ale uvědomit, že Tlustá Berta dokázala vypálit granát o váze několika stovek kilogramů na vzdálenost přes devět kilometrů. Rychlost tedy nahrazoval extrémně drtivý účinek, který nikdo z obránců pevností nečekal. Jako první okusila bertinu sílu pevnost de Pontisse, kterou belgické jednotky bránily od 6. srpna. O pár dní později, 12. srpna, padl první výstřel kalibru 42 centimetrů a 13. srpna už nebylo o co bojovat. Téměř zničená pevnost v bezvýchodné situaci kapitulovala. Berty se přesunuly k druhé pevnosti de Liers, která po informacích o tom, co moždíře dokážou, kapitulovala bez boje. Třetím cílem se hned poté stala pevnost de Loncin, kterou se rozhodl bránit belgický hrdina generál Leman. Začala ničivá kanonáda trvající zhruba 120 minut. Po dvou hodinách probil jeden z vypálených granátů tlustý pancíř pevnosti a zasáhl sklad munice. Chlouba belgického opevnění se doslova zhroutila. Němečtí dobyvatelé vynesli zraněného generála Lemana na nosítkách. Boj skončil.

Zařízení gamma

Vedle proslavené Berty vyráběla společnost Krupp ještě jiné obléhací dělo stejné ráže. Bratr oblíbené houfnice si vysloužil méně poetický název – zařízení gamma. Dělo vážilo 150 tun a střílelo 1,5 metru dlouhé granáty o váze až 1160 kilogramů. Maximální dostřel byl navíc zvýšen na 14 200 metrů. Ničivá síla německých baterií tak ještě narostla a „dvaačtyřicítky“ zničily pevnost de Manonviller. Poté společně se škodováckými houfnicemi zahájily útok na francouzskou pevnostní linii. Obří granáty dopadaly na pevnosti Leveau, Héronfontaine, Cerfontaine nebo Sarts. Pro obránce nastaly velmi těžké dny plné těžké kanonády z největších děl, jaké kdy byly v historii použity. Je až neuvěřitelné, že válka v pozdějších letech donutila zbrojařskou firmu navrhnout ještě daleko větší a těžší zařízení, i když brutální ráži 42 centimetrů už se překonat nepodařilo.

Dlouhý max

Německá generalita vytrvale tlačila na Kruppovu firmu a požadovala kanony se stále větším dostřelem. Na kreslicím papíře se konstruktérům podařilo narýsovat původně námořní zbraň ráže 38 centimetrů, která se nakonec dočkala i výroby. Uživatelem ovšem nemělo být námořnictvo, ale pozemní dělostřelecké baterie. Artilerie dostala dalekonosné, těžké obléhací dělo, známé jako dlouhý max. Dvě stě šedesát osm tun vážící statický max byl dlouhý přes 30 metrů a svého pravděpodobně nejznámějšího nasazení se dočkal v dělostřelecké baterii Pommern v Belgii, kde měl za úkol ostřelovat téměř 50 kilometrů vzdálený francouzský Dunkerk. Zaznamenáno je také použití během deset měsíců dlouhé a krvavé bitvy u Verdunu, která si vysloužila přezdívku „mlýnek na maso“.

Němečtí dělostřelci postupem času stále častěji reportovali i stinné stránky těchto obřích kolosů. Jejich přesun byl vlastně skoro nemožný kvůli extrémní váze a velikosti jednotlivých dílů (jen hlaveň měla víc jak 16 metrů). Ani dostřel úplně nesplňoval požadavky. Reálně byl dlouhý max použitelný při ostřelování zhruba 20 kilometrů vzdálených cílů. Také se snižovala přesnost ruku v ruce s množstvím vypálených ran. Každý výstřel velmi opotřebovával vývrt hlavně. Jednoduché nebylo ani nabíjení, které obsluhovalo hned 12 mužů. Pohled na palbu pobřežní baterie těchto obřích monster musel být úchvatný, ale negativa v tomto případě převážila veškerá pozitiva. Dlouhý max se velké slávy nikdy nedočkal a navždy zůstal ve stínu jiných zbraní.

Když na konci války ostřelovala německá armáda Paříž, lidé v metropoli s hrůzou utíkali do krytů nebo se v panice snažili město opustit v domnění, že Tlustá Berta je jen kousek od samotného srdce Francie. Ale to už je jiný příběh.

Zdroj:

Autor čerpal z knihy Zapomenuté zbraně 1. světové války