Článek
V letních měsících minulého roku zadržela malajská pobřežní hlídka čínskou loď, která v podpalubí skrytě převážela rozřezané ocelové kusy z potopených britských bitevníků HMS Prince of Wales a HMS Repulse. Obě plavidla poslala ke dnu japonská flotila během druhé světové války a Velká Británie považuje vraky za oficiální válečné hřbitovy. Na čínské velvyslanectví tak okamžitě dorazila ostrá diplomatická nóta.
To však zdaleka nejsou jediné případy, kdy se cílem pašeráků stala ocel z potopených vraků. Už v roce 2016 zjistili potápěči při každoročním ponoru v Jávském moři, že ze dna zmizely vraky nizozemského lehkého křižníku Java a torpédoborce Kortenaer. Doslova přes noc a v naprostém utajení kdosi vyzvedl tisíce tun vážící bitevní lodě a odvezl je neznámo kam. Ocel zmizela na černém trhu a nizozemská vláda neměla žádnou možnost zasáhnout.
Lehký křižník Java se stal cílem nelegální těžby. Z vraku lodi nic nezbylo.
Podobně dopadl i australský křižník Perth, který se potopil v průlivu mezi Sumatrou a Jávou v roce 1942. Nelegální těžaři ho téměř zničili a obrovské kusy lodě mizí už od roku 2013. Australská vláda se dlouho snažila udržet situaci pod pokličkou, protože hrozilo narušení křehkého diplomatického vztahu s Indonésií. Když se to veřejnost konečně dozvěděla, bylo v nejvyšších kruzích Austrálie poměrně živo. Nikdo z vládních představitelů totiž nedokázal odpovědět na jednoduchou otázku: Proč se to vlastně děje?
Neozářená ocel: proč je kov z potopených lodí cennější než zlato?
Na první pohled je totiž tajná práce na potopených hřbitovech nejenom eticky nepřípustná, ale především extrémně finančně nákladná. Podle zjištění potápěčů se k vytěžení často používají podmořské trhaviny. Řízené výbuchy rozdělí vrak na menší a lehčí kusy, které poté těžební loď rozřeže a vytahuje nad hladinu. Vzhledem k tomu, že uvnitř potopených válečných lodí je stále velké množství munice a paliva, je nelegální těžení i velice nebezpečné.
Vraky bitevních lodí jsou podle mezinárodního práva nedotknutelným místem posledního odpočinku.
Cena oceli na trhu rozhodně nepřevyšuje náklady spojené s vyhrabáváním starého šrotu ze dna. Velice brzy ale vědci odhalili tu pravou příčinu. Ocel z obrovských bitevních lodí pochází z doby, kdy lidstvo ještě neprovádělo jaderné pokusy. Záhy se pro ni vžil anglický termín low background steel, což by se volně dalo přeložit jako ocel s nízkým pozadím. V Čechách se však velmi rychle usadil termín „neozářená ocel“.
K výrobě oceli je totiž potřeba enormní množství vzduchu, respektive kyslíku. A jediným zdrojem pro ocelárny je samotná atmosféra planety. Ve druhé polovině 20. století však po celé Zemi probíhaly stovky, možná dokonce tisíce testů jaderných zbraní, a celá atmosféra je doslova zamořena uvolněnými radionuklidy. Každá nově vyrobená ocel tak obsahuje měřitelné radioaktivní záření, které zkrátka v dnešní době neumíme odstranit. Ano, i váš nerezový hrnec v kuchyni je radioaktivní!
Záření naštěstí není nijak velké a rozhodně se nemusíme obávat žádných zdravotních následků. Nicméně pro velice citlivé lékařské přístroje nebo pro zařízení na vesmírných stanicích je i minimální odchylka při měření zásadní problém. Moderní technologie zkrátka požadují čistou ocel, a protože ji neumíme vyrobit, musí se použít ta, která pamatuje dobu před vynálezem jaderné bomby.
Znesvěcení hrobů: kdy přestane rabování válečných vraků?
Britské námořnictvo na své základně ve Scapa Flow zničilo po válce velké množství německých plavidel a tisíce tun neozářené oceli putovaly do továren na výrobu lékařských přístrojů. Jenže všechny bitevníky byly bezpečně odzbrojené a hlavně – v jejich útrobách nebyl pohřben ani jediný německý námořník. Naproti tomu lodě, které skončily na dně během velkých námořních bitev, jsou podle většiny demokratických zemí vojenské hřbitovy, a tudíž se podle mezinárodního práva vyžaduje jejich ochrana.
Když si vezmete ocel z vraku válečné lodě, nekradete jen kov. Kradete kus historie, kus paměti, kradete hrob.
Podle Úmluvy UNESCO o ochraně podvodního kulturního dědictví z roku 2001 mají lodní vraky status kulturního dědictví lidstva. Mnohé státy navíc považují vraky svých válečných lodí za součást národní suverenity – včetně těch, které leží na dně oceánů tisíce kilometrů od jejich pobřeží. Zcela určitě jde také o tzv. nedotknutelné místo posledního odpočinku.
Ve skutečnosti však úmluvu UNESCO neratifikovala řada významných námořních mocností, včetně Spojených států a Ruska. Právní vakuum, které tím vzniká, otevírá dveře spekulantům, podle nichž se mezinárodní ochrana vztahuje jen na některé vraky. V Indonésii, Malajsii, na Filipínách nebo v pobřežních vodách Vietnamu jsou tak masivní vraky bývalých spojeneckých i japonských lodí de facto ponechány napospas těžařským lodím, které se za tmy přiblíží k vraku, provedou podvodní demolici a ocel rychle transportují pryč.
Kontroverzi ještě víc prohlubuje fakt, že některé vlády o ilegálních těžbách ví, ale ze strategických nebo ekonomických důvodů nezasahují. Opakovaně byla zadržena například čínská loď Chuan Hong 68 a její posádka se dokonce pokoušela oponovat malajským úřadům s údajným povolením k výzkumu. Cena neozářené oceli je tak vysoká, že nějaká úcta k válečným hrdinům jde evidentně stranou.
V posledních letech se ale objevila jistá naděje na zlepšení. Počet radionuklidů v atmosféře klesá a pokud lidstvo nezblbne úplně, je možné, že zase brzy dokážeme vyrobit ocel bez záření.
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/world-asia-65750908
https://www.military.com/history/thieves-are-stripping-sunken-world-war-ii-shipwrecks-of-their-valuable-steel.html
