Článek
Na tom by v době války nebylo nic neobvyklého, kdyby kontrakt na vývoj nezískala společnost Joseph Dixon Crucible, známá především výrobou per pro technické kreslení.
Původní dokumenty o vývoji už dnes nejsou kompletní, ale základním požadavkem byla velmi lehká, drobná, jednoranná zbraň připomínající klasickou tužku, která by sloužila jako skrytá záloha nebo jako „poslední záchrana“ před krutým mučením nacistické tajné policie. Mezi další požadavky patřila možnost schovat zbraň do krabičky od cigaret, případně do tělesných dutin. Z tužky se mělo dát vystřelit jak vsedě v místnosti, tak i v davu lidí na ulici. Projekt byl navržen do posledního detailu.
Agent proniknul do soukromého salonku a Žihadlem eliminoval vysoce postaveného německého důstojníka.
Společnost JDC měla bohaté zkušenosti s mechanickými částmi technických per a mikrotužek, a proto se jevila jako nejvhodnější kandidát na vývoj „střílející tužky“. Projekt dostal název Scorpion, ale krátce po zahájení vývoje byl přejmenován na Stinger – Žihadlo. Nové jméno zůstalo až do finálního předvedení zbraně v březnu 1943. Výroba prvních kusů v maličké ráži .22 Short s délkou pouhých 9 centimetrů začala téhož roku v továrně společnosti Rite ve státě Illinois.
Střílející propiska
Zbraň se připravila ke střelbě zvednutím páčky, která imitovala klip pera či propisky. Zvednutím a posunutím do zadní polohy se pero uvedlo do palebné pohotovosti a samotná páka pak sloužila jako spoušť. Po jejím stlačení došlo k výstřelu. Stinger byl od počátku konstruován jako jednoranný s nemožností přebití – vystřelený kus tedy nešlo znovu použít. Minimální výrobní náklady však umožňovaly rychlou produkci tisíců kusů, a střílející tužka byla masivně distribuována agentům OSS, stejně jako spojencům a různým diverzním skupinám po celé válečné Evropě.
Spojenecká Žihadla se vyráběla především v malé ráži .22 short
Použití Žihadla během války zůstává zahaleno tajemstvím, protože zbraň byla primárně určena pro přísně utajované operace. Přesto existují kusé zprávy o případech, kdy právě díky této nenápadné tužce dokázal agent uniknout smrti – nebo ji naopak nenápadně doručit. Jeden z takových příběhů hovoří o muži, který byl zajat gestapem. Když se mu naskytla příležitost, využil kompaktní konstrukce Žihadla, z bezprostřední blízkosti zastřelil strážného a uprchl. Jiný případ se váže k noci ve francouzském městě, kde se agent nepozorovaně dostal do důstojnického kasina. V přítmí soukromého salonku tichou ranou eliminoval vysoce postaveného německého důstojníka.
První verze Žihadla nebyla bez chyb. V některých případech nevydržela tlak při výstřelu a došlo k selhání, které mohlo střelce poranit na ruce. Mechanismus nebyl dostatečně odolný a tenkostěnná konstrukce prostě občas praskla. Kvůli těmto nedostatkům prošla zbraň sérií úprav, které zvýšily její spolehlivost i bezpečnost, a nakonec se objevila varianta s větší ráží. Ani po válce se vývoj a výroba nezastavily. Takzvané „pen guns“ (zbraně ve tvaru pera) byly vyráběny i během studené války a několik zbrojovek je dokonce nabízelo na civilním trhu.
Himmlerova přezka pro vojáky SS
Nacistické Německo nezůstalo ve vývoji malých skrytých zbraní pozadu. Důstojníci SS byli vybaveni masivními opaskovými přezkami, které ukrývaly zbraň v stejné ráži jako tužky dohodových agentů. Údajný konstruktér této střílející přezky, Louis Marquis, měl koncept navrhnout už během svého zajetí v první světové válce. Během druhé světové války ho vylepšil a v roce 1943 bylo na příkaz samotného Himmlera vyrobeno několik kusů pro vysoké důstojníky SS. Jejich účel byl stejný jako u spojeneckých žihadel – poslední možnost obrany nebo sebevražda v případě zajetí.
Na rozdíl od Stingeru však SS přezka obsahovala hned čtyři hlavně. Po odklopení horního krytu, na němž byla vyobrazena orlice s hákovým křížem v pařátech, se natáhly spoušťové mechanismy a střelec mohl postupně odpálit jednotlivé střely. Hlavně však měly délku pouze 44 milimetrů, takže projektily ztrácely velkou část svého výkonu. Dostřel i účinek byly značně diskutabilní. Na krátkou vzdálenost však pravděpodobně mohla přezka posloužit jako zbraň poslední záchrany.
Zdroj:
