Článek
Terezka. Věčně mezi lidmi, neustále s telefonem, plná plánů a smíchu. Milovala školu, kamarádky, výtvarku a sport. Neměla problém se s někým seznámit, nebála se projevit názor. Říkala jsem si, že jí svět bude ležet u nohou.
Začalo to nenápadně. Z ničeho nic se stáhla. Přestala mluvit o škole, zavírala se v pokoji. Když jsem se ptala, odpovědi byly krátké a podrážděné. „Nic.“ „Nevím.“ „Nech mě.“
Nejdřív jsem to přičítala pubertě. Byla v osmé třídě, říkala jsem si, že tohle k tomu prostě patří. Hormony, vzdor, hledání sama sebe. Ale začalo mě znepokojovat, jak moc se změnila. Přestala se smát. Přestala chodit ven. Nechtěla na kroužky. A hlavně – nechtěla ráno vstávat do školy.
Jednou večer jsem jí donesla čaj a všimla si, že má odřeniny na zápěstí. Vysvětlila to tím, že spadla. Ale něco mi říkalo, že to není pravda. Na druhý den jsem zavolala třídní učitelce.
„Paní Novotná,“ začala opatrně, „Terka se v poslední době hodně uzavřela. Snažíme se s ní mluvit, ale neotevírá se. Spolužáci si na ni občas zasednou, ale víte, jak to v kolektivu chodí…“
Ne, nevěděla jsem. A neměla jsem to zlehčovat.
V ten večer jsem si s Terkou sedla. Ne jako s dítětem, ale jako s člověkem, který prochází něčím, co já možná vůbec nechápu. Trvalo dlouho, než prolomila ticho. Ale pak to přišlo. Jedno slovo, které mi sevřelo žaludek: „šikana.“
Začalo to prý nevinně – poznámkami, že je „trapná“, že nosí „ošklivé oblečení“, že „všechno přehání“. Pak přišly anonymní zprávy, fotky upravené tak, aby se jí ostatní smáli. Nakonec zůstala úplně sama. Nikdo si s ní nesedl na obědě. Nikdo s ní nemluvil. Když odpověděla na otázku ve třídě, kluci se smáli. Holky ji ignorovaly.
A ona? Mlčela. Protože se bála, že to bude ještě horší. Protože si myslela, že si za to možná může sama.
Zhroutila se mi do náruče a já nevěděla, co říct. Jen jsem ji držela. A v duchu jsem si nadávala, že jsem si ničeho nevšimla dřív. Že jsem ji nechala bojovat samotnou.
Začaly jsme jednat. Škola, školní psycholog, krizová intervence. Změna třídní skupiny. Terapie. Dlouhá cesta. A dlouhé týdny, kdy jsem s ní usínala v posteli, protože jinak se budila křikem.
Dnes už je to lepší. Je stále citlivější, zranitelná, ale pomalu se vrací. Maluje. Chodí na keramiku. Má jednu věrnou kamarádku, která si prošla něčím podobným.
Já se mezitím naučila, že i silné dítě může trpět. Že puberta není výmluva pro naprosté stažení se do sebe. A že šikana není „dětská zlomyslnost“. Je to zlo, které bolí stejně jako rány.
Ať už máte doma jakékoli dítě – všímejte si. Ticha. Změn nálad. Zhasnutého pohledu. Možná nevolá o pomoc nahlas, ale volá.
