Článek
Bylo horko, možná málo jedla. Taky jí tehdy bylo sedmdesát čtyři, na svůj věk čiperná, soběstačná. Vždycky měla trochu roztěkanou hlavu, ale jinak byla samostatná, hrdá. Vždyť ještě před měsícem sama pekla koláče na nedělní oběd.
Jenže pak se začaly dít další věci. Pletla si dny, zapomínala vypnout plyn. Jednou si nechala otevřené dveře a šla spát. Pořád tvrdila, že je všechno v pořádku. Ale nebylo.
Když jsem ji vzala k doktorovi, díval se na mě zvláštně, jako by už předem věděl. Udělal pár testů, poslal nás ke specialistovi. A pak to přišlo – Alzheimerova choroba. Slovo, které jsem znala jen z dokumentů a článků, najednou proniklo do naší rodiny.
Zpočátku to šlo zvládat. Připomínky, seznamy, dvakrát denně telefonát. Jenže nemoc si brala víc a víc. Začala mít záchvaty paniky. Nevěděla, kde je, komu volá. Jednou mi nadávala, že jí kradu peníze. V očích strach, nedůvěra, bezmoc. Ne mě, svou dceru, si spletla s cizí ženou. A mně to zlomilo srdce.
Nejtěžší na tom nebyla péče. Ani únava, ani neustálé hlídání, jestli si zase nezamkla ledničku. Nejhorší bylo sledovat, jak se pomalu vytrácí. Jak ztrácí samu sebe. Přestala se smát. Přestala vyprávět historky o dětství. Zapomněla, že měla manžela, zapomněla moje jméno.
Najednou to nebyla moje máma. Byla to křehká stará žena, která se mě ptala, kde je její tatínek a proč už nepřijde domů.
Někdy jsem odcházela z jejího bytu a brečela v autě. Měla jsem pocit, že jsem selhala. Že jsem ji nedokázala ochránit. Ale taky jsem cítila vztek. Proč právě ona? Proč někdo, kdo celý život druhým pomáhal, musí končit takhle?
Péče se stávala neudržitelnou. Po jedné nehodě, kdy si opařila ruku, jsem pochopila, že už to doma nezvládnu. Dlouho jsem se prala s výčitkami. Dát vlastní mámu do zařízení? Ale pak jsem našla domov, kde jí rozuměli. Kde na ni mluvili klidně, kde se jí nebáli. A hlavně – kde jsem ji mohla zase jen milovat. Ne jen hlídat.
Dnes už ví, že mě zná, jen si nemůže vzpomenout odkud. Občas mě pohladí po ruce a řekne: „Ty jsi hodná, děvenko.“ A mně to stačí. Je to zlomek z toho, co bývalo, ale pořád je to spojení.
Alzheimer není jen o zapomínání. Je to tichý zloděj, který krade osobnost, vzpomínky, důstojnost. Ale i uprostřed té tmy někdy zůstane světlo. Ve vzpomínce, v doteku, v tichém úsměvu.
Možná maminka už není tím, kým bývala. Ale pořád je tu. A pořád ji miluju.
