Článek
Bylo sobotní dopoledne a já jsem se konečně odhodlala k tomu velkému úklidu, který jsem odkládala už několik týdnů. Děti byly u babičky, manžel venčil psa – konečně jsem měla čas a klid vyčistit ten chaos, který se tu nashromáždil.
Začala jsem systematicky – nejdřív posbírat oblečení, pak hračky roztřídit do příslušných boxů, vyhodit rozbitá autíčka a vyschlé fixy. Pod postelí jsem našla tři ztracené ponožky, dva sušenky (údajně už měsíc staré) a záhadnou lepkavou hmotu, kterou jsem raději ani neidentifikovala.
Když jsem se dostala ke skříni, všimla jsem si, že zadní police, kam děti normálně nedosáhnou, vypadá neobvykle. Něco tam leželo zastrčené za starou deku. Natáhla jsem se, trochu jsem zaváhala – vlastně jsem netušila, co tam může být. V dětském pokoji člověk nikdy neví, jestli najde poklad, nebo něco odpudivého.
Sáhla jsem dozadu a vytáhla malou krabičku. Nebyla to hračka. Byl to starý plechový box, rezavý po okrajích, zdobený vybledlými květinami. Srdce mi prudce zabušilo – tento box jsem znala. Patřil mé mamince.
Pomalu jsem ho otevřela třesoucíma se rukama. Uvnitř byly dopisy. Dopisy v obálkách se známkami z osmdesátých let. Dopisy adresované mé mamince, ještě za svobodna, s příjmením, které nosila předtím, než se provdala za mého otce.
Přečetla jsem si první dopis. Byl od někoho, kdo se podepisoval jen „M.“. Psal o letní noci u jezera, o tom, jak ráda tančila, o plánech do budoucna. Psal něžně, s láskou, intimně. Nebyl to otcův rukopis.
V boxu bylo asi dvanáct dopisů, všechny od stejné osoby, všechny napsané během jednoho léta – léta před tím, než se moji rodiče vzali. Seděla jsem na podlaze dětského pokoje a četla dopisy muže, o kterém jsem nikdy neslyšela. Muže, kterého moje máma evidentně milovala, nebo který minimálně miloval ji.
Poslední dopis byl jiný. Byl kratší, smutnější. „M.“ psal, že chápe její rozhodnutí, že respektuje její rodinu, že si zaslouží být šťastná. Že na ni nikdy nezapomene.
Držela jsem ten dopis a přemýšlela. Moje máma zemřela před třemi lety. Nikdy mi o „M.“ neřekla. Otec žije, je zdravý, ale nikdy jsem s ním o něčem takovém nemluvila. Měla jsem vůbec právo tyto dopisy číst?
A pak mě napadlo – jak se tenhle box dostal do našeho dětského pokoje? Zkontrolovala jsem zadní stranu skříně. Byla tam malá štěrbina, kde se skříň neúplně dotýkala zdi. Box mohl sklouznout dozadu před lety, možná při stěhování, možná když jsme skříň převáželi od rodičů.
Sedla jsem si znovu a držela ten plechový box. Objevila jsem kousek mámina života, o kterém jsem nevěděla. Objevila jsem, že před tím, než byla mou mámou, byla mladá žena, která milovala, která možná musela dělat těžká rozhodnutí mezi láskou a povinností, která měla tajemství.
Najednou se mi maminka zdála mnohem reálnější, lidštější. Ne jen jako máma, ale jako žena s vlastním složitým příběhem.
Nevím, co s těmi dopisy udělám. Možná je vrátím otci, možná je uschováme jako rodinnou památku, možná je nechám tam, kde byly – jako vzpomínku na lásku, která byla, ale nebyla znamená být.
Dětský pokoj zůstal neuklizený. Seděla jsem tam ještě dlouho s tím plechovým boxem v klíně a přemýšlela o životě, o lásce, o rozhodnutích, která formují naše životy. A o tom, že naši rodiče byli lidé dlouho předtím, než se stali našimi rodiči.
