Článek
Nedávno jsem procházela budovou nádraží mého rodného města a protože jsem měla chvilku čas před odjezdem vlaku, kroky mě zavedly ke stojanu s knihami, které tu skončily jako vyřazené z knihovny. Vybrala jsem si tak nějak instinktivně jednu z nich.
Měla název „Přežila jsem“.
Autorkou je žena, která přežila genocidu ve Rwandě v r.1994, kdy během 3 měsíců bylo vyvražděno více než milion obyvatel Rwandy. Jedno etnikum Hutuové vyvraždilo téměř 70% jiného etnika-Tutsiů.
To, co autorka popisuje, bolest, obrovský strach, utrpení, jsou autentické prožitky, je to skutečný příběh, ve kterém se dočtete o usekávání končetin mačetou, zabíjení žen, znásilňování, zabíjením dětí, dokonce i těch nejmenších nemluvňat před zraky rodičů před tím, než byli zabiti i oni nebo zmasakrováni.
A odnikud nepřišla žádná pomoc, protože jednotky OSN před začátkem občanské války Rwandu opustily nebo se jejich počty zminimalizovaly. Po celé tři měsíce bylo pácháno neskutečné zvěrstvo a nikdo nereagoval. Celý svět jakoby mlčel nebo informace pouštěl jen ve stylu strohých pár vět. A proč? Proč to nikoho nezajímalo? Proč až po třech měsících tam vtrhly zpět jednotky OSN a pomohlo bránícím se Tutsium potlačit vyvražďování? Proč ne dřív?
Kniha nese podnázev „Otevřená výpověď o zradě, nenávisti a odpuštění“. Kromě toho je ale i o velké víře člověka v dobro, o naději, o lásce…
Pokud budete mít možnost si tuto knihu přečíst, neváhejte, opravdu to stojí za to.
Mimochodem, hledala jsem si dostupné informace i na internetu. Ta z našich medií jsou nejstarší až někdy po r. 2000.
