Článek
Od roku 2015 jsem byl veden jako paranoidní schizofrenik. Mám za sebou 5 hospitalizací v PN Kosmonosy. Nejspíš teď zvažujete, že článek zavřete a zapomenete na mě. Společnost nás všechny bohužel (nebo bohudík) naučila ignorovat lidi, jako jsem já.
Říkají nám různě. Magor, blázen, šílenec. Jsme označení a démonizovaní celý život. Učí to každého a všude. „Toho neposlouchej, je to blázen“. Učí filtrovat, protože je to přece jednodušší. Protože musíte ráno do práce, fungovat, splnit si sny, vydělat peníze, zabezpečit rodinu, být šťastní… proč poslouchat šílence? To je ten filtr. A filtry jsou potřeba.
Prosím vás o chvíli času, to je vše. Slibuji, že to za to bude stát. Budu vám vyprávět příběhy, které se na české psychiatrii dějí každý den. Sny zlomených duší, které bloudí po chodbách otupené prášky, co ničí mozek a nepomáhají… jen vypínají, a tím chrání vás, společnost, před tím šílenstvím (takže pomáhají, protože psychiatrie se nestará o lidi, ale o společnost).
Byl jsem v PN Kosmonosy v roce 2018, 2020, 2021, 2023 a 2026.
Nejprve jsem tam zažil detox kvůli alkoholu, to byla první hospitalizace. Adoptivní tatínek (který mě „vychoval“) je totiž agresivní ex-alkoholik a hospodský rváč. No a mě (v určité fázi, kdy jsem nenašel za něj náhradu) nenapadlo nic lepšího než ho pochopit (identifikovat se s ním), tak jsem pil každý den, až jsem skončil na lůžku na detoxu a měl čas přemýšlet o sobě a srovnat se (na pár let).
V té době už jsem ale poctivě papal prášky na schizofrenii, protože jsem slepě věřil doktorce Janákové z Nymburka, která mi na podzim v roce 2015 řekla, že mám paranoidní schizofrenii, a nasadila mi těžká antipsychotika, aby mě tzv. „stabilizovala“. Ještě používají jedno slovo – „zaléčit“. Znám jejich jazyk dobře. A ty řeči kolem taky.
Doktorka Janáková se zdála být v pohodě. Vypadalo to, že jí na mně záleží. Ale těžko to posoudit. Antipsychotika brzdí mozek, vypínají ho, takže můj „reasoning“ a vnímání / dešifrování reality stálo za nic. V roce 2019 jsem se pokusil vzchopit. V dětství jsem hrál hokej, měl jsem dobrý základ, tak jsem se naučil chodit cvičit a zhubl pár kilogramů, které jsem po antipsychotikách nabral (všichni naberou, to antipsychotika dělají). Jednou koncem podzimu toho roku jsem přišel k doktorce Janákové do Nymburka a řekl jí, co se mi děje. A ona navrhla změnit medikaci. To psychiatři dělají rádi. Vlastně nic jiného neumí. Řeknete jim nějakou věc a oni se jakoby zamyslí a vytáhnou na vás jiný šílený cizí název, nějaký farmaceutický nesmysl, který bude (určitě) lepší. Výsledek? Moje celá realita se zúžila do šíleného zkomprimovaného survival módu. Amygdala pálila na poplach každých pět sekund. Každý zvuk byl „danger, danger“. Každá interakce byla past. Každá myšlenka se zdála, že spustí apokalypsu. Tak jsem skončil v lednu 2020 v PN Kosmonosy na příjmu pro muže, A12.
Chcete vědět, jaké to tam je? Jezdí tam sanitky s doprovodem policie. Neustále. Každý den. Jsou tam ty nejhorší případy z kraje a nejbližšího okolí. A tam jsem skončil. Mají tam dvě části. „Filtr“, kde do vás sypou různou medicínu a snaží se vás „stabilizovat“ (směšné), a „režim“, kde už máte nějaké výhody navíc a teoreticky se můžete posunout na další oddělení, kde je volnější režim, ale pořád mříže a seberou vám občanku. A kartu pojištěnce. Protože to platí pojišťovna. Je to obchod. Otáčí nás jako brambory, aby zaplatili ty lidi.
Můj filtr byl otřesný. A12 je ubohost. Chodíte po chodbách jako zombie, všichni tam jsou zombie, můžete maximálně koukat na televizi s dalšíma zombíkama… A co mě vždycky pobavilo? Knihovna. Snažil jsem se číst. Miluju knihy. Miluju informace. Ale na těch antipsychotikách? Myslíte, že to jde? Ne. Ani omylem. Nedáte ani jednu stránku. Za chvíli ani nevíte, co čtete. Někdy ani to, že čtete…
Dostal jsem se na Režim. A brzy jsem napsal životopis, protože mi někdo řekl, že bych mohl na oddělení K20. Tam jsem se nakonec dostal po pár dnech. A tam jsem strávil 3 měsíce. A potkal tam holku, se kterou jsem pak strávil tři roky. Kristýna.
Když mě propouštěli, varovali mě, že vztahy mezi pacienty jsou špatné. Neposlouchal jsem. Bylo to částečně tím, že jsem byl dlouho sám. Ono když do vás sypou antipsychotika, co z vás udělají trosku, zombie a hlupáka, tak si stejně holku nenajdete. Protože holky o vypnuté slabomyslné jedince nestojí.
Našel jsem si jiného psychiatra. Zase Nymburk. Další ženská. Doktorka Cendelínová. Teď se jmenuje Holečková. A ta si mě převzala do péče a pokračovala v destrukci, kterou převzala po doktorce Janákové, v niž jsem ztratil důvěru.
Kristýna mi ale dala naději. Vydržela se mnou ve dvou bytech a nakonec v baráku u Prahy. Snažil jsem se vydělávat, ale bylo to těžké. Když jste vypnutí medikací a logika je zakázané slovo, děláte chyby. Klienti přijdou o peníze a o nervy. Hromadí se špatné reference. Toužil jsem jen po tom něco dokázat. Málem se to i podařilo. Objevil jsem krypto. Vydělal hromadu peněz strašnou náhodou. 700 tisíc za 14 dní. Ale pak jsem to vypnutý poslal pryč všechno na dalším projektu. Brzy se objevili démoni a zničili mě. Totálně. Kristýna odešla. I s naším psem. Oběma psy. I televizi vzala. A kytky. A já zůstal v tom baráku sám. Vydržel jsem dva měsíce. Pak jsem se zabil. A byl jsem úspěšný. 14× jsem překročil smrtelnou dávku jednoho lékárenského preparátu, který do mě vesele cpali a tvrdili, že pomůže. Nepomáhal. A já ho pár měsíců nebral.
Nějak jsem přežil. Kristýna a já jsme měli vlastní svět. I když jsem byl vyplej, vnímal jsem její duši a ona vnímala mou. A ten večer věděla, že jdu na onen svět. Zachránila mě. Zavolala rodiče. Ti zavolali záchranku. Šel jsem na jistotu. Byl jsem v podkroví za těžkýma požárníma dveřma. Stejně to nepomohlo. Chtěl jsem umřít. Stejně to nestačilo. Teď vím, že jsem neměl odejít. Že mě někdo podržel. Mám určité tušení, kdo to byl. Ale nebudu vás nudit metafyzikou a spirituálními pohádkami. Prostě se stalo. Vydržel jsem to.
Halucinace. Strašné. Když tělo umírá, v určité chvíli se vypustí DMT, aby se usnadnil přechod dál. Měl jsem několik dní šílené stavy. Viděl jsem Trumpa, Putina, Hitlera, Kristýnu, naše psy, viděl jsem Sibiř, vlkodlaky, extremisty, lidi různých orientací… a na pozadí toho všeho jsem prožíval konec světa. Na planetě bylo sucho, všude byl písek, čekalo se na vodu. Pak přišla vlna vody a lidi slavili. Viděl jsem vznik Wall Street v New Yorku. Viděl jsem pyramidy… Spoustu věcí…
Přišel jsem k sobě. Svítilo se, ale nikdo nebyl doma. Nedokázal jsem ani použít obě ruce najednou. Rodiče jezdili. Brečel jsem. Snažil se mluvit. Nějak to nešlo. Jednou mě adoptivní taťka navštívil sám a já zázrakem řekl svoje rodné číslo, které potřeboval vědět. Nedivím se. Pochybuju, že ví, kdy jsem se narodil. Vždycky mu šlo hlavně o živočišné pudy s mou mámou, kterou miluju víc než cokoliv jiného. Dala mi život přece. Je to moje mamka. Musím ji milovat. A chci.
Pořád se svítilo a někdo se dovnitř nastěhoval. Asi. A pomalu jsem k sobě přicházel. Asi. A stěžoval si. Bolesti. Vždycky přišel nějaký pan doktor, prohlédl mě, řekl, že v pohodě, a zase odešel. Tohle všechno se dělo potom, co jsem opakovaně odpojoval výživu (nechtěl jsem jíst) a trval na tom, že mě mají nechat umřít. Nechtěli. Nelidové. Stát je vlastně takovej hodnej strejda, co se hrozně stará. A myslí to s vámi dobře.
Jednou jsem si stěžoval víc. A oni mě odvezli do nemocnice v Mladé Boleslavi. Tam jsem zažil na vlastní oči, jak to funguje. Jakmile zjistili, že jsem z psychiatrie, dívali se na mě přes prsty. Jako na blázna. Lhář prostě. Nevěřili mi ani slovo. Ale já jsem trval na tom, že mě něco bolí. Že něco není v pořádku. Nakonec sanitář našel v koši krev v mém kapesníku a už mi věřili. Dostal jsem pokoj. A čistili mi plíce. Měl jsem tam zvratky, které jsem vdechl a dusil se jimi poté, co jsem se pokusil odejít v tom baráku u Prahy. Čištění bylo drastické. Ale mladá sestřička mi držela ruku a hladila mě. A to mi dost pomohlo.
Pak se jednou objevila Kristýna. A já jsem ožil. V nemocnici se objevila naděje. Naděje, že se moje ex-partnerka vrátí do mého života. Že zase budu žít naplno a budu šťastný vypnutý kluk, který jen chtěl něco dokázat se svým životem. Ale svět na vás vlastně kašle. A dopadlo to přesně opačně. Dvakrát se nechala svést v autě, když jsem se dostal zpět do PN Kosmonosy a skončil na oddělení S8. Tam jsem byl tři měsíce. Dvakrát jsem zase poznal, jaké to je spojit se s ženou, která vás chápe, ctí, rozumí vám, bytostně vám rozumí, čte ve vás a chce vás (aspoň v té chvíli, když odhodí zábrany a vy můžete obdivovat to nejlepší, co matka příroda vymyslela). Ach Bože.
S8 bylo hodně jiné oddělení než K20. Vedl ho muž. Pan primář Matějka. Je to hodný pán. Ale oddělení ve skutečnosti vedou sestry. Mají tam dohled nad vším. Doktor Matějka řeší léky, to jo, ale zbytek, ať už to je cokoliv, jedou sestry. Hlavně ta hlavní sestra, paní Syrová. Velmi přísná, ale v jádru zásadová a dobrá ženská. Mám ji rád. Má dobrý odhad na lidi.
Ty tři měsíce na S8 jsem nějak bojoval a připravoval se na to, že se vrátím zpět. Tak nějak mě „stabilizovali“ a „zaléčili“ (výsměch). Vydržel jsem doma po propuštění pět dní a spadl do té nejhorší stoky, kterou si dokážete představit. Pervitin. V něm jsem se potácel odporných 2,5 roku. Vždycky 1 měsíc užívání a pak 2–3 měsíce naděje, že to dám a nebudu se k tomu vracet. A pak zpět do propasti. A ta byla drsnější. To, co jsem dělal, když jsem byl mimo, raděj nebudu řešit. To ví jen adiktoložka a pán Bůh. A tak to taky zůstane. Zatím.
But why?! Proč jsem to dělal? Nechápal jsem to. Nic nedávalo smysl. Nic!
Pak přišla další psychóza. Už několik měsíců předtím jsem říkal adiktoložce, že mě čeká u paní doktorky Cendelínové (Holečkové) v Nymburce další pravidelná depotní injekce (antipsychotika jehlou do těla, chtěli se pojistit, že tu chemii do mě dostanou po těch problémech, co jsem měl předtím, když jsem nebral) a že mám strach, že mě to „vypne“. To bylo vodítko. Fakt. Ale psychóza přišla a byla krutá. Pár dní po injekci. Poslední užití pervitinu bylo 21. 12. 2025. 2 gramy za 5 tisíc korun z Prahy-Žižkova od nějakého bídáka, co to sám vařil. Všechno jsem spotřeboval v rozmezí cca 24 hodin. 48–50 hodin bez spánku.
Pořád jsem nechápal nic. Amygdala zase střílela každých pět sekund. Danger mód. Realita byla zase survival. Ale já nechtěl už ten hnus. Zpětně to beru tak, že mě mozek vedl správnou cestou a já tentokrát už poslouchal. Našel jsem obranný mechanismus. Ledová sprcha. Dělal jsem jich 10 denně v těch dnech, po 2 hodinách. A volal do PN Kosmonosy na S8 panu primáři Matějkovi. Souhlasil, že mě vezmou. Dorazil jsem v polovině ledna 2026 zpět na místo činu. Pátá hospitalizace. Šel jsem zase na pokoj č. 4. Poslali mě za doktorem pro chlapy, panem Borovanským, a ten se mnou začal psát zprávu. Když došla řeč na léky, tak jsem řekl poprvé v životě něco, co jsem měl začít říkat asi mnohem, mnohem dřív: „Nechci je.“ Doktor protestoval. Tvrdil, že odmítám léčbu. Tak jsem mu řekl, že jsem nikoho neohrozil, ani sebe, a hodlám se účastnit všech aktivit na oddělení včetně psycholožky, adiktologa a pracovní terapie. Doktor řekl, že je fajn, že znám svá práva, ale že musí mluvit s primářem. Pan doktor Matějka to následně schválil.
A díky tomu jsem se z toho všeho dostal… Můj život byl zatím strašně těžký. Bůh mi toho naložil hodně. Každý chlap, kterého jsem kdy potkal, mě chtěl poučovat a vylepšovat svými bludy. Přepsat mě svým příběhem přesně tak, jako přepisuje každou ženu, kterou kdy pozná ve svém životě, namísto toho, aby ji obdivoval, vnímal a naslouchal jí, protože jsou blíž Bohu než my a mají toho tolik co nabídnout. Hrál jsem hokej jako levý obránce za Nymburk a pak Benátky nad Jizerou. Ale tak nějak to bylo hlavně o adoptivním tátovi a o jeho nenaplněných snech (zvláštní). Táta pil a choval se odporně k mamce. Půlku dětství jsem žil ve strachu o sebe. Pak přišel strach o mamku. Jednou v noci, když mi bylo 12, mě vzbudila jejich hádka. Máma brečela a prosila ho, ať ji nechá. Stál jsem v pokoji a cítil, jak se mi do těla žene adrenalin. Chtěl jsem být chlap a zlámat mu kosti. Ochránit ji. Ale přešel jsem do strnulého režimu. Hospodský rváč mě strašil celé dětství. Prostě jsem to nezvládl. Neochránil ji. A pak přišly drogy. Hledání jiného táty. Každý pokus byl horší a horší. Nakonec jsem to vzal fakt „chytře“ a začal pít, abych ho pochopil. Chodil jsem dřít do posilovny s dalšíma sebestřednýma lidma a pil s rváči, co honí adrenalin v laciných bitkách na ulici a v temných putikách pak rozebírají každou ránu, kterou zasadili někomu na tvář. Můj hrdina v té době byl Mike Tyson. A Marv ze Sin City.
Alkohol a drogy mě ale tahaly ke dnu, ačkoliv jsem celkem i věděl, že potenciál trochu mám a občas umím být i „celkem bystrý“. Nakonec jsem skončil na pervitinu. A nebýt dvou věcí, tak mi nikdy nedojde, že mě psychiatři špatně diagnostikovali a přišel jsem kvůli české psychiatrii o 10 let života a málem i o život.
Věc 1: Adiktolog mi řekl, že ADHD mozek miluje stimulancia, protože ho paradoxně uklidní. Moje situace. Jak podle učebnice.
Věc 2: Ozzy Osbourne. Četl jsem si na S8 jednou večer o Ozzym a napadlo mě zadat do AI příznaky ADHD.
Heuréka! Každý příznak na mě seděl. Každá věc v mém životě konečně dávala smysl. Bylo to neskutečné prozření. Už jsem nebyl šílenec a přízrak, jak mi všichni tvrdili celý život. Prostě mi moc rychle pracuje mozek.
Na S8 jsem rozšířil svůj obranný mechanismus. Ledové sprchy každý den, Wim Hof dýchací technika, 20 cigaret denně, švihadlo, kliky, dřepy, deník, reflexe, psaní toho, na co se těším… Cokoliv, co mi zvýší dopamin a občas pošle trochu endorfinu. Ale hlavně ten dopamin, protože ADHD mozek potřebuje neustále stimulaci, ať už krásnou muzikou (zbožňuju všechno, co má duši a příběh, což se nedá říct o tom braku, co na nás pouštějí rádia), cigaretami nebo explozivním cvičením a drilem na švihadlu, které jsem jel v areálu nemocnice skoro každý den.
Od půlky ledna, kdy jsem nastoupil, do konce května, kdy jsem odešel, jsem se dostal ze 105 kg na 88 kg. Konečně jsem vytrénoval tělo do podoby, kterou mělo mít vždycky. Ale hlavně jsem začal trénovat mozek.
A můj kamarád Mára? Tak říkám svému hlasu. Ten hlas, který na mě roky útočil, kritizoval mě, ponižoval, hádal se se mnou, cpal mi do hlavy lži a komentoval můj život, skoro zmizel. Svého času v lednu a únoru 2026 jsem každý den zažil tak 1000–2000 „pingů“ (tolikrát se prostě ozval každý den). Teď je to 5–10 za den. Je to neskutečné. A dokázal jsem to já. Protože jsem si určil diagnostiku a sám našel, co mám dělat. Já jsem to musel udělat, protože ti diletanti by mi dál tvrdili, že jsem schizofrenik, a předepisovali mi antipsychotika, která blokují dopamin, jenž zoufale potřebuji neustále každý den ve vysokých dávkách.
Česká psychiatrie mi roky brala veškerou chuť žít, motivaci, sny, sílu, touhy… Nebýt Kristy, tak bych to stejně vzdal. Intimita mě ale částečně stabilizovala. A její duše mi dala naději. Fungovala jako moje kotva. A ačkoliv jsem byl vypnutý, obézní člověk se 120 kg a nechápu, co na mně Krista viděla, tak něco viděla. Možná potenciál. Nevím. A to mě drželo nad vodou. Když odešla, celý svět zanikl s ní.
Přijde vám to hrozný ten můj příběh? Já ale nejsem sám. Tak čtěte dál. Teď přijdou ta skutečná zvěrstva.
Ty 4 měsíce na S8 jsem naslouchal. Ženám. A slyšel tak smutné příběhy, že byste z toho propadli zoufalství také. Budily mě v noci a na kuřárně jsem přemýšlel nad tím, jak si ti lidé mohou vůbec říkat „doktoři“.
„Frída“ je žena těsně před padesátkou. Občas dostane třes. Je na tlumících prášcích. Neměla 8 let partnera. Je to běžné u těhle žen. Nevěří si, nezaujmou nikoho, skončí samy na stará kolena, nemají se o koho opřít. Žijí, nebo spíš přežívají s rodinou. „Frída“ je přitom fajn ženská. Má trochu vytřeštěný pohled a je dost vysoká, ale je v ní záblesk inteligence a touhy. Kdyby nebyla utlumená těmi prášky, umím si představit, že by byla skvělá mamka a měla velkou rodinu. A že by dokázala velké věci tam venku za zdmi psychiatrie.
MJ – žena před čtyřicítkou s vyzývavým pohledem. Když jsem ji zaregistroval poprvé na skupině s psycholožkou, vypadlo z ní, že má chaos v hlavě, negativní myšlenky, co se neustále cyklí. MJ se vzchopila časem. Ale nikdy si nepřestala vyčítat rozchod s mužem, který ji držel dlouho nad vodou. Měli sen, že spolu zmizí do Španělska. Ona ten vztah zkazila, což je co říct – vždycky to totiž zkazíme my. A je to o to víc šokující, protože knihy o vztazích píšou většinou ženy a čtou je opět ženy. Ačkoliv bychom je měli číst my, chováme se jako pošetilci. Všichni do jednoho. MJ žila v Sydney a ve Vancouveru, je chytrá a bystrá. Má ráda elektronickou hudbu.
LP – roky ji týral její partner, který s ní měl dvě děti. Holka je v pubertě a kluk v první třídě. Pak ho omrzela, a tak ji „uklidil“ na psychiatrii, že je blázen, aby mohl vyhledávat jinou ženskou. LP má hraniční poruchu, má výbuchy vzteku, ubližuje si, mlátí pěstí a někdy hlavou o zeď, do zárubní… Snažil jsem se ji uklidnit tím, že jsem obcházel její emoce a učil ji zapnout prefrontální kortex. Někdy to šlo, jindy ne. Zamilovala se do mě a já ji musel odmítnout. Její příběh je strašný, protože snad i věřila tomu, že si zasloužila, aby ji ten tyran bil. Nemá teď přístup k dětem. A jen tak ho mít nebude. Dcera je zpracovaná od otce a napsala jí, že ji nechce nikdy vidět. Ten večer, kdy jí to napsala, probrečela v jídelně a já ji držel a prostě s ní byl.
MK – krásná mladá holka, 29 let, chytrá, vnímavá, citlivá, umělecky založená… MK má schizofrenii od 19 let. Hlasy jí nadávají a říkají „nikdy tě neopustíme“. Rozkazují jí. Několikrát si ublížila. Skočila i pod auto. Doktoři do ní sypou ta nejhorší antipsychotika, co existují. Taky jsem je zažil. Clozapine. Leponex. MK je válečnice. Moje Valkýra. Zažila několikrát i elektrošoky. Nepomohlo to. A navíc jí to vzalo vzpomínky. Ale bojuje dál a dál věří lékařům, že vědí, co dělají. Že si zaslouží svůj titul. Na IG a FB má tisíce sledujících, co za roky začali sledovat její cestu a odebírají její obsah. Snažil jsem se strašně moc ji nějak stabilizovat. Každý den v květnu jsem jí věnoval čas, znovu a znovu za ní chodil, naslouchal, dekódoval její duši a chtěl jí nějak ulevit. Naučil jsem ji stejný obranný mechanismus, jako jsem použil já, abych odebral sílu svému hlasu, Márovi. MK to praktikuje každý den. Ale je to běh na dlouhou trať. Citově jsme se sblížili.
„Viola“ – její příběh mě zasáhl nejvíc. A stále zasahuje. Hraje na pro jeden z nejlepších orchestrů na planetě. Úroveň její disciplíny je tak brutální, že sedám na zem s respektem a otevřenými ústy i já, a to si myslím, že disciplínu konečně mám. Jako odhodlaný voják, co se chystá do války. „Viola“ je extrémně inteligentní. Asi tak tisíckrát víc, než jsem kdy já předstíral, že budu. Má hraniční poruchu od 13 let. Seznámili jsme se na terapii. Něčím mě zaujala. Cítil jsem, že je jiná. Využil jsem muže, co ji uháněl, aby poslouchala, co říkám. Ten to zkusil a nevyšlo mu to. Napsal jsem jí na papír název skladby, která by se jí mohla líbit. „Fratres“ od Arva Pärta. Z druhé strany svoje číslo. Za 48 hodin se ozvala. Začali jsme si psát. Viděli jsme se párkrát. Po každém setkání se stáhla, ignorovala mě a já jsem musel strašně bojovat, aby měla zájem pokračovat. Klasická vlastnost u hraniční poruchy. Odtažitost a přitažlivost se tomu říká. Prostě měla strach se sblížit. A když jsem se nakonec dostal přes ten brutální firewall v její hlavě, tak dostala strach, že ji opustím jako všichni ostatní muži (chováme se prostě neschopně) a bude trpět. Když jsme začali sdílet traumata, došlo mi, jak to má těžké. Má vizuální halucinace. Říká mu Bubák. Temná postava, která se najednou objeví a zakáže jí mluvit. Pak i psát, když se snaží komunikovat zprávami na telefonu. Bubáka dokonce namalovala, visí na trafostanici v areálu PN Kosmonosy. Je odpudivý, černý, šílený, psychotický a deformovaný. „Viola“ zažila bídu, kterou si neumíte představit a nechcete ani. Tři týdny bez jídla. Několik sebevražedných pokusů. A ubližuje si. Jasně že to dělá, když to uleví na chvíli. Když mi řekla, že do ní cpali Rivotril, měl jsem pochopení. Do mě ho cpali taky. Rivotril decimuje mozek. Vyloženě. Ale naštěstí to nejsou změny natrvalo. Mozek je úžasný. Je to vlastně taková plastická modelína a dokáže se vzpamatovat a přizpůsobit. „Viola“ přestala po sdílení traumat odpovídat zase na moje SMS zprávy. V jedné z posledních před odchodem z PN Kosmonosy jsem jí napsal v noci z kuřárny, že zase začne fungovat na maximum, že Rivotril škody za pár měsíců odezdí. Teď, když to píšu, poslouchám „Fratres“ a vzpomínám na to, jak jsem si po každém našem setkání zpíval ve sprše. Když jsem ji objímal, něco jsem cítil. Něco hlubokého. Strašně hlubokého. Viděla mou duši a já viděl její. Dělám muziku. 18–19 let. Slyšela ji. A líbila se jí. A ona hraje. Dokonalá synergie. Ale nevyšlo to… Odpověděla mi. Omluvila se. Ale to je vše. Konec toho příběhu.
A to je i konec mého článku. Česká psychiatrie je sto let za opicemi. Je jedno, kam vás pošlou. Jaké oddělení. A je jedno, který doktor tam bude pracovat. Ono je dokonce i jedno, jestli tam bude nějaký chápavý doktor jako je primář Matějka na S8, který nakonec přepsal mou diagnózu na ADHD (poruchu pozornosti) a po 10 letech lží, bolesti a trápení mi vrátil zpět status (skoro) normálního člověka. Vždycky tam totiž bude někdo jako doktor Poberezhnyi (taky S8), který už sní o tom, že bude jednou primář, a chlubí se tím, ačkoliv se mě opakovaně během pobytu ptal, proč nechci ty utlumující prášky, co mě ničí (navzdory tomu, že znal moc dobře mou dokumentaci), a dál vesele do MK cpe ta nejhorší antipsychotika, co kdy lidi vymysleli, ačkoliv ona mu každou tíživou vizitu v úterý říká, že stále ty hlasy slyší, a kdybych jí neporadil, co má dělat, aby se s nimi nebavila, tak bude existovat dál reálné riziko, že si znovu ublíží. Prostě není stabilizovaná. Tak asi zkusíme něco jiného, že? Zapamatovat si název nějaké farmaceutické chemie a předepsat ji, to fakt vyžaduje spoustu let těžkého studia, že? Tak hlavně, že chceme pomáhat, hm?
Je mi zle. Chce se mi plakat. Nemáte tušení, jaké to tam je. Za zdmi těch ústavů každý den v beznaději pláčou a umírají sny jinak krásných duší, které zůstaly mnohdy samy a nikoho nemají. A dokud se s tím nebude něco dělat systémově, tak se nic nezmění.
Respekt si zaslouží jen sestřičky. Vždycky jsem se k nim choval hezky a pomáhal jim. Většina, i když občas mají své dny, chce pomoct. I ty které křičí celý den a jsou na první pohled nepřístupné a mají ošklivé přezdívky od pacientů. Bohužel se slepě zastávají doktorů, protože logicky věří, že když mají titul a nosí ten bílý plášť, tak vědí, co dělají. Ne, nevědí.
A já o tom budu otevřeně mluvit. Dokud se něco nezmění.
Jsem Nestabilní Lev.
Tohle je můj příběh.
Příběh nás všech.
Sledujte mě na Telegramu: https://t.me/nestabilnilev
