Článek
Zpomalený záběr by vypadal tak, že pravá noha zůstala viset za podrážku na třetím schodu a zbytek přistál tam, kde měl. Kolenem mi projela ostrá bolest, jak se říká, viděla jsem všechny svaté…
Dlouho jsem váhala, jestli jít k lékaři, bláhově jsem si myslela, že se to samo usadí. Neusadilo a tak asi po třech měsících jsem to vzdala.
Byla jsem přesvědčená, že dostanu pěkně vynadáno, jednak za otálení a za druhé za nadváhu, kterou se snažím redukovat, jenže to vím jen já. Šla jsem tam prostě s velmi nepříjemnými pocity.
Čekárna nikterak velká, hrála tam pohodová hudba. Čekala jsem tak deset minut a pak jsem vstoupila do ordinace, kde mě s úsměvem přivítal velmi milý pan doktor. Vyslechl si všechno co jsem měla na srdci a poslal mě na rentgen. Se snímkem jsem se vrátila zpět, abych se dozvěděla ortel nad mým kolenem. Endoprotéza. Pan doktor mi napsal průvodku do nemocnice na dovyšetření a případně na zařazení čekatelů na umělý kloub. O nadváze nebo otálení nepadlo ani slovo, byla jsem jak v Jiříkově vidění.
Objednala jsem se tedy do nemocnice a posílena návštěvou u milého pana doktora, jela jsem tam s čistou hlavou a bez obav. Trochu mě v čekárně zviklali lidé mého věku i starší, potácející se o berlích a pak jeden mladší pán po operaci kolene, který sice bez berlí, ale co krok, to obličej zkřivený bolestí. Trochu jsem se začala bát.
Pak mě sestra zavolala do ordinace. Vešla jsem a slušně pozdravila, ozvěnou mi bylo naprosté ticho. U počítače seděl obtloustlý doktor a prohlížel si moje koleno na rentgenovém snímku. Okomentoval to slovy hezký, hezký a řekl, že to je jednoznačně na operaci. Jenom tak nesměle jsem pípla, že se mi moc do té operace nechce a byla bych pokračovala ještě dál, zeptala bych se, jestli by ještě nebyla možná jiná léčba atd… Už jsem si ani neškrtla.
Pan doktor začal chrlit vodopád slov a mluvil a mluvil. Čert ví, jestli se špatně vyspal nebo jestli ho někdo naštval a on potřeboval vypustit ventil. V kostce shrnuto jsem se dozvěděla, že má práce dost, že bych měla něco dělat s tou nadváhou a moje koleno mu neubere ani nepřidá. Pak mi přikázal ulehnout na lůžko a párkrát mi zakroutil kolenem. Jako třešničku na dortu si nechal závěrečnou větu: „Nemyslete si, že tady buzeruju tlustý lidi, sám sem taky tlustej.“
Vypotácela jsem se z ordinace zasažena přímo na komoru s papírem, že až se rozhodnu, mám dveře otevřené.
Výsledkem je, že jsem se prozatím rozhodla pro dráhu kulhavého pěšce, neb pan doktor z nemocnice mi totálně znechutil ji ještě někdy navštívit.
Čím to asi je, že u jednoho doktora si připadáte jako v ráji a druhý vás zašlape do země a ni při tom nemrkne?
