Článek
Podle inFotbalu je hotovo. Lukáš Vorlický definitivně opouští Slavii a ve středu se hlásí u Jana Jelínka ve Slovácku. Přímý přestup, žádné hostování. Sešívaní dostanou v základu pět milionů korun a pak vždycky po třech za každých patnáct odehraných ligových zápasů. Celkový balík má být hluboko pod milionem eur.
Přečti si to ještě jednou. Bonusy vázané na počet startů. To není normální přestupová smlouva, to je pojistka. Slovácko v podstatě říká: dáme ti něco teď, a jestli ten kluk vydrží na hřišti, doplatíme. Protože jestli nevydrží, nechceme na tom prodělat.
Tvrdík to řekl narovinu a byla to facka
Nejsmutnější na tom je, že cenu takhle veřejně vysvětlil sám předseda Slavie. Tvrdík předem popsal strukturu navrhované ceny a všichni si mohli přečíst, jak to funguje. Klub svého odchovance de facto veřejně ocenil jako rizikovou investici.
To se hráčům nedělá. Ale co má Tvrdík dělat, když má na stole věčně zraněného borce, který je rád že odehraje pár zapasů? Slavia nemohla chtít víc, protože by Vorlický nikam neodešel. A Slovácko to ví.
Rok ve Zbrojovce. A zase zdravotní trable
Poslední štace vypráví celý ten příběh v jedné větě. Hostoval ve Zbrojovce Brno, druhá liga, a i tam ho sužovaly zdravotní trable. Druhá liga. Ne Liga mistrů, ne evropské poháry. Druhá česká liga, a ani tam se ten kluk neudržel na hřišti.
Po sezoně se formálně vrátil do Slavie, ale všichni věděli, že to je jen zastávka. Nikdo v Edenu s ním nepočítal a on to musel vědět taky.
Kde je ten kluk, o kterém se mluvilo?
Vorlický je ofenzivní univerzál, hráč, který uměl hrát na několika pozicích a měl to v noze. Ve Slavii ho nedrželi z lítosti. Držel se tam, protože měl kvalitu.
Jenže fotbal je krutý v tom, že kvalita ti je k ničemu, když nemůžeš na hřiště. A Vorlický má za sebou roky, ve kterých místo zápasů sbíral diagnózy. Čtyřiadvacet let, věk, kdy má hráč být výkonostně na vrcholu, a on místo toho odchází do klubu z dolní poloviny tabulky za částku, kterou v Chance Lize dneska nezaplatíte ani za průměrného stopera z druhé ligy.
Kdyby byl zdravý, bavíme se o třiceti melounech. Kdyby.
Slovácko je pro něj správná adresa
Aspoň tohle dává smysl. Vorlický má k Uherskému Hradišti blízko přes tátu Jiřího, který tam trénuje béčko. Sám před časem přiznal, že se jezdí na jeho zápasy dívat a fandí týmu, kde trénuje taťka. Takže to není náhodná štace, kam ho někdo odklidil.
Slovácko je klub, kde na něj nebudou tlačit tak, jako by tlačili v Edenu. Kde dostane prostor a čas. A kde mu, doufejme, dají šanci rozehrát se v klidu.
Tohle je poslední velká šance
Nalijme si čistého vína. Vorlickému je čtyřiadvacet a tohle je jeho poslední šance. Jestli ve Slovácku odehraje sezonu, dá dvacet zápasů a nezraní se, může se z toho zase vyhrabat. Prodá se, chytne kariéru za pačesy.
Jestli se do Vánoc zase sesype, bude to konec velkých ambicí. Ve fotbale se hráči s pověstí skleněného muže nedostávají druhé a třetí šance donekonečna. Jednou tě přestanou brát a je to.
Fandím mu. Vážně. Protože talent tam pořád je, jen ho tělo posledních pár let systematicky sabotuje. A je fakt škoda, když se ti fotbalista rozpadne dřív, než stihne ukázat, co umí.
Pět milionů korun. Za hráče, který měl být hvězdou. To je cena za smůlu, kterou si nikdo nezaslouží.
