Slavia za cenu bytu v Praze? Pravda o tom, jak blízko byl klub zániku

Tady musíme začít, protože bez tohoto kontextu ztrácí celá úvaha smysl. Slavia byla v červnu 2015 v reálné insolvenci. Bývalý generální ředitel Zbyněk Kusý dlužil 19 milionů korun a podal insolvenční návrh, ke kterému se přidaly další firmy včetně cateringové společnosti Gamma Enterprise. Klub dlužil i bývalým hráčům, celkové dluhy přesahovaly stovky milionů. Aleš Řebíček, bývalý ministr dopravy za ODS, do klubu postupně nasypal odhadem přes půl miliardy a další peníze prostě neměl.

Sportovně to vypadalo stejně. Pohyb mezi pátým a jedenáctým místem, z osmi derby se Spartou jediná výhra, evropské poháry vzdálené jako Mars. Eden byl v jiných rukou a v provozně bídném stavu. Tohle byl výchozí bod, ze kterého se v září 2015 stala červenobílá hračka pro Jie Ťien-mingovu CEFC. Cena vstupního ticketu? Dvacet sedm milionů korun za skoro 60 procent akcií. Tedy zhruba cena průměrného pražského bytu.

CEFC nepřišla nakupovat fotbal. Přišla nakupovat vliv. Šéf firmy Jie Ťien-ming byl poradce prezidenta Zemana, Slavia byla jedním z nástrojů čínské soft power v rámci iniciativy Jeden pás, jedna stezka. Jaroslav Tvrdík, bývalý ministr obrany a dnes tváří SKS, se stal mozkem operace.

Když v roce 2018 šéf CEFC skončil ve vězení v Číně, převzala štafetu státní firma CITIC a po ní Sinobo Group, čínský realitní gigant vlastnící také 64 procent Pekingu Guoan. Stadion v Edenu byl koupen separátně za desítky milionů eur, rekonstrukce a rozvoj pohltily další desítky. Tržby klubu vyrostly z předkrizových čísel na 942 milionů korun už v sezoně 2018/19. Tady už nebyla řeč o záchraně, tohle bylo budování.

Kdo nepamatuje, jak vypadal slávistický kádr v sezoně 2014/15, tomu nedojde, jakou proměnu Číňané platili. V zimě 2017 přivedli Jindřicha Trpišovského z Liberce a tahle jediná investice generuje Slavii dividendy dodnes.

A pak ta čísla, která Slavii postavila na evropskou mapu. Čtyři ligové tituly mezi roky 2019 a 2022, čtyři domácí poháry, dvě čtvrtfinále Evropské ligy, skupina Ligy mistrů s Barcelonou, Interem a Dortmundem. Vyřazení Sevilly v prodloužení v roce 2019, výhry nad Leicesterem a Rangers ve čtvrtfinále 2022, hraní na Camp Nou. Souček a Coufal odešli do West Hamu, klub na svých prodejích vydělal stovky milionů. Liga mistrů, kterou už hrál pod Tykačem, ale na čínských základech, vygenerovala jen za účast přes 455 milionů korun.

Tady přichází otázka, na kterou nejde odpovědět jinak než pravdivě. Kdyby Číňané v září 2015 nepřišli, nic z toho by nebylo.

Slavia by skončila tam, kam padlo Portsmouth FC nebo Kaiserslautern. Portsmouth, kdysi tým Premier League, se po bankrotu propadl do čtvrté ligy a do Championship se vrátil až po více než deseti letech. Kaiserslautern, bývalý mistr Bundesligy, se propadl do třetí ligy. Parma, italský finalista evropských pohárů, začínala znovu v amatérské soutěži. Slavia by měla největší šanci jít stejnou cestou. Sestup do druhé ligy v sezoně 2016/17 nebo 2017/18, prodej akademie, zánik mládežnických struktur, postupné přežívání jako značka bez výkonu.

Jediný realistický český model úspěchu bez zahraničního kapitálu je Plzeň pod Šádky. Funguje díky kombinaci skromného rozpočtu, šikovného sportovního managementu a evropských pohárů, které samy generují peníze na další růst. Slavia by tenhle model neutáhla. Je historicky větší klub s vyššími provozními náklady a s dluhy, které Plzeň nikdy neměla.

Bez čínského startu by se Slavia v roce 2025 nejspíš nacházela někde mezi Bohemkou a Sigmou. Tedy stabilní střed tabulky, občasná účast v evropském předkole, postupné prodeje talentů, ale bez ambic. Nedosáhla by na úroveň, kde evropské příjmy generují další růst, a bez nich by se ze stagnace nikam nepohnula. Domácí miliardáři jako Tykač v roce 2015 zájem neprojevili, žádný vážný investor ze střední Evropy nebyl na obzoru. Spekulace o katarském kapitálu byly mediální šum, Katar v té době sypal peníze do PSG a chystal MS 2022.

Tohle je rovina, kterou si v Praze málokdo uvědomuje. Bez slávistických evropských pohárů přichází česká liga o stovky milionů eur z UEFA koeficientu, distribuovaných přes všechny kluby. Bez Slavie ztrácí Sparta konkurenta, který ji nutí investovat. Bez tlaku Slavie by Sparta nejspíš ještě déle stagnovala v evropském útlumu, ze kterého se vrátila až v sezoně 2024/25 po dvaceti letech mimo Ligu mistrů. Liga by ztratila i ty mediálně cenné transfery, které ji zviditelňují. Souček, Coufal a další.

Hodnota klubu vzrostla mezi rokem 2015, kdy CEFC platila Řebíčkovi 27 milionů, a rokem 2023, kdy Tykač kupoval podíl od Číňanů za zhruba dvě miliardy, sedmdesátinásobně až osmdesátinásobně. To je nejtvrdší důkaz toho, co čínské peníze udělaly. Bez nich by Tykač buď neměl co kupovat, nebo by kupoval druholigový klub bez stadionu za zlomek té sumy.

Kdyby Praha v říjnu 2019 nevypověděla sesterskou smlouvu s Pekingem kvůli Tchaj-wanu, kdyby Zeman nepotvrdil, že Čína přímo pohrozila zastavením financování Slavie, kdyby celá éra neskončila vyšetřováním šéfů CEFC, vypadalo by to možná jinak. Zatím převažuje úleva, že se Slavia v roce 2023 vrátila do českých rukou, a Tykač sám své angažmá popisoval slovy, že jde spíš o závazek než o investici.

Pravda zůstává neúhybná. Slavia, jak ji znáte v roce 2026, by bez čínského kapitálu z let 2015 až 2023 neexistovala. Žádný titul, žádné čtvrtfinále Evropské ligy, žádný Trpišovský, žádný Souček v Premier League.. Geopoliticky špinavý kapitál vybudoval to, čeho si ostatní české kluby všímají, závidí, ale stejně neumějí napodobit. To je ten skutečný paradox poslední dekády českého fotbalu.