Call girl

Ahoj, přeji hezké odpoledne. Reaguji dnes na poznámku jednoho mého bývalého klienta, týkající se toho, jak jsem psala o své práci kurtizány a společnice ve spojení s Dámou s kaméliemi. Prý jsem zapomněla vyprávět o tom, jak jsem chodívala do jednoho známého pražského baru, ne moc oblečená či velmi vyzývavě a nabízela společnost tam.

Ano, je to pravda, chtěla jsem se tomu věnovat postupně. Samozřejmě jsem si budovala klientelu různou, jen obchodníci a diplomaté by nestačili na to zaplatit nájem i náklady na život. Takže ano, chodila jsem takto i do barů, ne do toho jednoho pouze.

Stálo by to za speciální povídání, jak to trvalo dlouho, než přišel první klient, jak se na to díval barman, ostatní dívky, co tam bývaly ze stejného důvodu. Zpočátku řevnivost, postupně snad i skoro přátelství. Nikdo z nás nepřicházel o výdělky. Bylo to férové, ale náročné. Znamenalo to celé noci sedět či stát, nepít alkohol, aby člověk vydržel, a když klient přišel, tak ho neopít hned tak, aby nebyl schopen jít pak se mnou do soukromí. Měla jsem vždy provizi z prodaného pití, takže i tak dobré. Bylo mi 19 - 20, když jsem začínala, bavilo mě to, měla jsem dost síly, velkoměsto se mi líbilo se svým nočním životem.

Byla ta divoká léta, seznámila jsem se tam s různými lidmi, obyčejnými muži, lidmi z oblasti podsvětí, ale i podnikateli, herci či jinými umělci, ale také s lidmi z pornoprůmyslu samozřejmě. Ne, že bych mohla či chtěla vyprávět o mým zážitcích s nimi, ne každý šel se mnou, ale často jsme jen povídali o všem možném, prostě jako na každém baru.

Samozřejmě spojit to s prací pro podnik, kde jsem se cítila dobře, bylo složité, málo spánku, hodně kávy. To pak nejde do nekonečna a já se po pár letech z baru stáhla. Ne, že bych tam nechodila, ale hledat zákazníka už málo, spíš už jako doprovod.

Tolik na vysvětlenou, klidně můžu povídat dál, ale to až zase příště.

Mějte se, Vaše Nicole