Článek
Proč jsem se rozhodla o tomto tématu psát právě teď?
Protože mám pocit, že tlak, který je v současné době ve společnosti kolem uprchlíků z Ukrajiny, je velký. Společnost se podle mého názoru stále více rozděluje na dva tábory.
Na jedné straně se setkávám s lidmi, kteří jsou vůči uprchlíkům velmi kritičtí, na straně druhé s těmi, kteří je téměř bezvýhradně podporují. A nedovolila bych si říct, že jeden nebo druhý tábor má ve všem naprostou pravdu.
Právě proto bych ráda některé své myšlenky přiblížila ostatním. Nechci tvrdit, že můj pohled představuje jedinou pravdu. Jsou to moje osobní úvahy, zkušenosti a zamyšlení, které mohou nabídnout trochu jiný úhel pohledu.
Myslím si, že právě tady je potřeba začít spolu více komunikovat. Poslouchat se navzájem, snažit se pochopit argumenty druhé strany a tam, kde je to možné, hledat kompromisy.
Právě o tom bych chtěla psát
Ať už stojíte na kterékoli straně, zkuste na chvíli nezavírat oči ani uši před pohledem té druhé. Nemusíte se mnou souhlasit. Nemusíte po přečtení změnit svůj názor. Ale zkuste mě vyslechnout a nechat jednotlivé myšlenky chvíli působit.
U matematiky je to někdy jednoduché. Dlouho hledáte řešení, a když ho konečně pochopíte, najednou si řeknete: „Aha, vždyť je to vlastně tak jednoduché. Jak jsem to mohl nevidět dřív?“
S lidskými emocemi, zkušenostmi a postoji je to samozřejmě mnohem složitější. Neexistuje jeden vzorec ani jedno správné řešení.
Možná ale můžeme udělat alespoň první krok. Začít se navzájem skutečně vnímat a poslouchat. Ne proto, abychom druhého okamžitě přesvědčili, ale abychom se pokusili pochopit, proč přemýšlí právě tak, jak přemýšlí.
Teprve potom může vzniknout skutečná komunikace. A možná časem i prostor pro kompromis.
V dalších textech bych se chtěla věnovat také tématům, která se často objevují v diskuzích na sociálních sítích. Výrokům typu: „Ukrajinci mají všechno zdarma“, „nechtějí pracovat“ nebo „berou Čechům byty“. Ale také názorům z opačné strany, například že každý kritik je xenofob nebo že pomoc uprchlíkům by neměla být téměř nijak zpochybňována.
Nechci tyto názory automaticky potvrzovat ani vyvracet. Chci se podívat na to, co se skutečně říká, co lze podložit relevantními zdroji a co je spíše otázkou osobní zkušenosti, emocí nebo dojmu. Tam, kde to bude možné, bych ráda oddělovala fakta od domněnek.
A proč mám pocit, že o tom vůbec mohu psát?
S uprchlíky z Ukrajiny jsem několik let pracovala. Mám tedy vlastní zkušenosti, o kterých mohu hovořit. Zároveň ale znám Ukrajinu a ukrajinskou mentalitu ještě z jiné strany.
Jsem Ukrajinka a zároveň občanka České republiky. V Česku žiji většinu svého života. České občanství jsem získala sama po splnění zákonem stanovených podmínek.
Rozhodla jsem se pro české občanství proto, že jsem postupně zjistila, že více souzním s českou mentalitou, českými zákony a způsobem života. Chtěla jsem žít v České republice a považovala jsem ji za místo, kde chci mít svůj domov.
To ale neznamená, že ze mě zmizela ukrajinská část
Ukrajinskou mentalitu znám. Vím, jak mnozí Ukrajinci přemýšlejí, vím, co prožívají, a znám Ukrajinu z jiné stránky, než ji může vnímat člověk pouze zvenčí.
Možná právě proto někdy stojím trochu mezi dvěma světy.
A právě z tohoto místa bych chtěla psát.
Ne jako někdo, kdo má odpověď na všechno. Ale jako někdo, kdo se pokusí dívat na obě strany a nezavírat oči ani před tím, co se nám zrovna nehodí do našeho vlastního pohledu na svět.
V příštím článku bych se chtěla podívat na jedno z nejčastějších tvrzení, které v diskuzích zaznívá: „Ukrajinci mají všechno zdarma.“ Co je na tom pravdy, co je zjednodušené a jak to vypadá ve skutečnosti?
