Článek
Ta věta mi stále zní v hlavě. Když jsem ji uslyšela, zůstala jsem stát jako opařená. Co jsem si vlastně zasloužila?
Nemyslím si, že jsem si zasloužila násilí. A jsem přesvědčená, že si ho nezaslouží žádné dítě.
Nekradla jsem. Nenosila jsem domů poznámky. Nechodila jsem za školu. Ve škole jsem sice nepatřila mezi premianty, ale nikdy jsem nepropadla. V dospělosti jsem vystudovala vysokou školu a získala titul bakaláře. Úplně marná jsem tedy nebyla.
Přesto bylo moje dětství plné strachu. O některých vzpomínkách jsem psala už dříve. Psaní je pro mě terapií. Pomáhá mi pojmenovat bolest, kterou jsem v sobě dlouhá léta nosila.
Jedna vzpomínka se mi vrací znovu a znovu. Stačí jediný okamžik a po těle mi přeběhne mráz.
Matka mi tehdy řekla: „Lehni si a stáhni kalhoty. Dám ti jen jednu ránu páskem.“
Lhala.
Ten den mě zřezala jako koně. Nešlo jen o bolest fyzickou. Ten den jsem přišla o poslední zbytek důvěry v člověka, který mě měl chránit, utěšit a dát mi pocit bezpečí.
Od té chvíle uplynulo téměř třicet let. Přesto se mi při té vzpomínce dodnes derou slzy do očí.
Před časem jsem své mladší sestře vysvětlovala, proč pro mě naše matka už neexistuje. Proč ji nechci mít ve svém životě.
Poslouchala mě a pak pronesla větu, která mě zasáhla snad stejně bolestivě jako tehdejší rány:
„Asi sis to tehdy zasloužila.“
Zůstala jsem stát jako opařená.
Ne kvůli sobě. Kvůli té malé holce, kterou jsem kdysi byla.
Dodnes si kladu stejnou otázku: Co může udělat dítě tak hrozného, aby si zasloužilo násilí od člověka, který ho přivedl na svět?
Já odpověď neznám.
