Článek
I když muž odešel, jeho přítomnost zůstala.
Ne jako těžký stín, který by mi bránil dýchat, ale jako stálá kotva, co drží dům pohromadě.
Není to duch, který straší. Je to ticho, které nese ozvěnu jeho známých kroků.
Na zahradě stojí strom, který miloval.
Pod jeho kořeny je urna – a o pár let hlouběji odpočívá i jeho pes. Strom roste dál, jako by hlídal oba.
V domě visí polička, opravená, po jeho dědečkovi. A ty proklaté tikající hodiny, které jsem kdysi chtěla vyhodit. Dnes už vím, že díky nim nebyl nikdy v noci úplně sám, když jsem byla na směně. Hodiny, co umí být protivné i laskavé, protože připomínají čas, kdy byl ještě tady.
A pak jsou tu boty…
Na zápraží.
Oprýskané, vyšlapané, s pamětí cesty, kterou už nikdy nepůjde. Boty, které si pamatují ranní rosu, prach letní cesty i těžký krok návratu domů po špatném dni.
Jednou si je přivlastnilo kotě.
Nejdřív jen zkoumavě, jako nový podnájemník. Pak v nich spalo jako ve vyhřáté postýlce, bezpečném úkrytu. Zůstalo jim věrné i jako velký kocour a nakonec i jako stařeček, který už nehonil myši, ale sny. Slova, ať už andělská nebo ďábelská, ho nevyhnala. Jen když už toho „otravování“ bylo moc – muž chtěl ty boty opravdu na nohy – vymrštil se, vykročil jako lord a lehl si demonstrativně …na druhou botu. Kotě v botě na prahu.
A pak fotka, kterou si schovávám dodnes.
V literatuře se boty často objevují jako symbol cesty, vytrvalosti nebo identity. Hemingway v Komu zvoní hrana popisuje vojenské boty jako poslední spojení s domovem. Syrový Remarque v Na západní frontě klid nechává kolovat pár bot mezi vojáky jako dědictví i prokletí…
Možná proto na ně nedokážu sáhnout – nejsou to jen kusy kůže a nití. Jsou to kapitoly, které nejdou přepsat.
Jejich přítomnost je stálá.
Jako přítomnost lásky, která nezmizí s odchodem člověka.
Není v nich krok, ale je v nich jistota, že tu byl někdo, kdo se díval stejným směrem jako já.
Že tu byl někdo, kdo jednou přišel – a zůstal, i když už tu není.
Vím, že jednou možná ty boty popraskají, kůže se rozpadne a podrážka se ulomí. Ale až ten den přijde, jejich místo na zápraží zůstane prázdné jen navenek.
Uvnitř budou stát dál.
Boty u dveří – a kotě, co hlídalo, aby láska neopustila dům.
