Článek
Dexterův řidič musí být připravený na každé přání zákazníka. Voda, limonáda, sušenky, bonbony, snad i něco ostřejšího. A kondomy. Když už člověk vozí lidi po nocích, těžko říct, jaký večer mají před sebou.
U nás je to s výbavou podobné. Taky vozíme věci pro případ, že se večer vyvine nečekaně. Jen máme v přihrádkách trochu jiný sortiment.
„Má žízeň, dejte mi něco k pití!“
Tento pozmadavek, často ani jako otázka, mi přijde v různých obměnách stále častější. Naši klienti si přejí napít. další si už diktují, co by chtěli a rovnou chtějí ještě něco k jídlu a záchod…
Máme fyziologický roztok. Decku nebo rovnou půl litru. Podává se do žíly a o tom, jestli ho dostanete, rozhoduje váš zdravotní stav. Výběr příchutí je slabý.
Možná vám osvícený řidič Boltu nabídne bonbon. Třeba jste mu sympatičtí. Třeba doufá v dýško. U nás nepomůže ani dýško. On by vám bombon kolega klidně dal, kdyby nějaký měl. Ale jestli najdete v kapse jeho bundy poslední hašlerku, nechte mu ji. Je na konci dvanáctky a má k ní citové pouto…
A prosím, ani když nám dáte nízké hodnocení za jízdu, stejně se nevybavíme minibarem. Ten náš - hlavně v zimě - roztoky sice ohřívá, ale svařák z nás nedotanete ani pod pohrůžkou…
Pak je tu moje oblíbená otázka.
„A až mě tam vyšetří, vy mě zase odvezete domů?“
Někdy se to dozvíme ještě na chodbě, už v kabátě a s taškou. Občas mám pocit, že chybí jen pokyn, ať na ně před urgentem počkáme s nastartovaným motorem.
A posledni byla nedávná perlička, kdy se pán (podotýkám, že v rozpuku sil a krasných 40 let s třídenním šimráním v krku) dožadoval odvozu do lekárny po té, co ho výrazně pohoršil fakt, že nemáme ani Coldrex. Sliboval, že si na naše „služby“ bude stěžovat.
Takže kdybychom měli na dveřích vozu zdravotnicke zachranné služby vyvěšené podmínky přepravy, za mě stačí dvě věty.
U nás se nenalévá.
A zpáteční letenky nevedeme.
Možná bych jen ještě doplnila, že výběr finální destinace je na rohodnutí palubní stevardů a nikoli přání cestujících.





