Článek
Znáš ten pohled. Hlavu sklopenou, krk v úhlu devadesát stupňů, prsty a oči přilepené k displeji. Sluchátka v uších. V očích prázdno. Mozek na dovolené. A tělo? Tělo jde. Prostě jde.
Kam? Kdy? Proč? To neví nikdo. Ani ten člověk.
Říká se jim smombie. Z anglického smartphone zombie. A jestli je to původně vtip, tak já se nesměju. My se totiž s těmihle postavičkami střetáváme v terénu. Často dřív než s pacienty. A někdy, bohužel, i doslova – srážka s realitou je pro ně velký šok. A pro nás sakra nebezpečná překážka.
Je jim jedno, že za nimi houká svět. Je jim jedno, že blikáme jak diskotéka v devadesátkách. Oni mají sluchátka. A taky mají právo jít, kam chtějí. Třeba i na přechod. Třeba i v noci. Třeba i přímo před sanitku, která veze něčí poslední šanci.
A když se náhodou rozhlédnou?
Neraduj se… Oni nehledají auta. Oni hledají signál.
A tak brzdíme. Vyhýbáme se. Kličkujeme. Balancujeme. Protože i když mají oni v uších rap, my máme na palubě život. A ten chceme, sakra, zachovat!!
Moderní ironie:
• Máme auta chytřejší než jejich řidiče.
• Máme chodce, co nevidí silnici, ale ví, co měl k obědu někdo z Havaje.
• Máme telefon, co zná srdeční tep… ale majitel netuší, že málem umřel na přechodu.
Možná je čas aktualizovat dopravní značeni a přidat značku:
🚷 Pozor: nebezpečná koncentrace smombie
Všem, kdo se rozhlédnou a vnímají, co se skutečně děje v jejich okolí a REAGUJÍ na to (ne postováním, prosím) tímto děkuji!
A ten zbytek? Pokud tohle čtěte na uprostřed ulice – UHNĚTE!
Nebo to už nebude cool, protože byste mohli potřebovat nás právě vy … a my vás postovat fakt nemáme čas!
