Kritická analýza metody Samomluvy

Pro docílení co nejobjektivnější analýzy metody Samomluvy je vhodné na úvod podat základní informace o tom, kdo je Matouš Musil. Pan Musil je student oboru Knihkupecké a nakladatelské činnosti, momentálně zakončuje první ročník, je to milovník filmu, divadla a literatury (u všech tří především z oblasti Česka), amatérský herec, cimrmanolog, sběratel a obchodník s mediálními nosiči, abstinent ze zásady a mnohem více. S největším nadšením a věrností se zcela určitě angažuje v oblasti cimrmanologie; vlastní kanál „GOLEM“ na internetové platformě Youtube, kde se zabývá zprostředkováním záznamů her ve „speciálním obsazení, než jsou lidi zvyklí“, jak je psáno v popise kanálu. Dnes najdeme však na sedm let starém kanále i různé záznamy archivních rozhovorů s hercy divadelního souboru Járy Cimrmana a kanál je stále aktivní s úctyhodnými 11,3 tisíci odběrateli. Dále vlastní Musil pro jeho cimrmanologické účely i profil na Instagramu či X (Twitteru).

Musil se věnuje pravidelně i herectví, k němuž ho inspirovala právě Cimrmanova dramata. „Aktivně“ se tak herectví věnuje kolem šesti let, nejprve v dramatickém kroužku Petřiny - Sever, momentálně v hereckém spolku pro dospívající s názvem „ČertTěVem“, který vytváří adaptace, ale i vlastní autorské hry, na kterých se podílejí všichni členi dohromady. Poslední z autorských her bylo drama „Síť“, které líčí energickou a často i poněkud experimentální formou pozitivní a negativní stránky sociálních sítí za pomoci důmyslných metafor.

Jak bylo také zmíněno, Musil se věnuje i sbírání a obchodování s mediálními nosiči, kterými jsou DVD. Vlastní veliký počet filmů, ať už starých nebo nových, a na internetu přeprodává bazarové kousky nebo pořádá aukce.

Metoda Samomluvy je svého způsobu terapeutická metoda, která se podobá klasické behaviorální terapii, avšak vyvolává kontroverzi, že se uplatňuje klasicky v singularitě, a člověk tak mluví jen sám se sebou. Když jsem se Musila ptal, jaké je gros metody Samomluvy, vysvětlil mi, že stačí málo; stačí být třeba sám doma, začít říkat cokoliv, co si člověk myslí, a následně naskočit na takovou automatickou nit, až člověk dostává ze sebe všechny myšlenky, všechny kombinace slov, všechny nepochopitelné uzle myšlenek, všechno, co se mu jednoduše „honí hlavou“. Nemusí to dávat smysl, stačí se „chytit a jedeš“ jak mi Musil vysvětloval. Nejvíce výstižné mi přišlo spojení „Jak myslíš, tak mluvíš“. K tomuto toku se ještě přidává to, že člověk může používat jakýkoli tón hlasu při jeho projevu a jakoukoli intonaci, která nejlépe vystihuje jeho stav. Tímto se dostává k jistému postupnému očištění, jak cimrmanolog udává.

V krátkém rozhovoru, který jsem sestavil za běhu, ježto jsem Musila shledal po cestě ze školy zcela náhodou a jeho kalendář je obvykle plně nabitý, jsem se ze začátku zeptal, kde byl prvotní input metody Samomluvy:

„Vypěstoval jsem si metodu sám od sebe, poněvadž já radši mluvím, než myslím. A když svoje myšlenky - ať už dobré, či špatné - říkám, tak mi to pomáhá se očistiti sám od sebe. Proto nepotřebuji žádnou takovouhle pomoc (myšleno terapii).“

Musil nachází jednu z hlavních překážek při snaze o rozšíření metody Samomluvy u jednotlivce v pocitech studu. Ptal jsem se: „Co potřebují lidé, aby dokázali Samomluvu ovládat?“:

„To je strašně důležité, já si myslím, že přejíti ten vlastní stud toho, že vlastně člověk hovoří sám k sobě, a že to vypadá až absurdně. Cesta Samomluvy je prostě jenom o tom buď to prolomiti, a když to neprolomíte, tak hold hledat jiný způsob.“

Patrně vychází metoda z jistého vrozeného sklonu k tomuto typu vypořádání se a je pravděpodobné, že úzce souvisí s vlastní povahou a vývojem Musila - tedy metoda nemusí být platná pro širokou veřejnost, což sám pan Musil v rozhovoru otevřeně nakousl:

„Tento způsob je účinný jenom, když k tomu člověk má ten klíč v sobě sám zakořeněný a nebo, když se ho člověk naučí sám pěstovati, třeba tím, když si člověk nechává myšlenkám volný průchod a říká je nahlas.“

Mnohokrát jsem se Musila ptal, zdali je tato metoda něčím, jakožto jeho vlastní odpovědí na dnešní nárůst užívání služeb terapie, popřípadě, jaký má obecně vztah k odvětví psychologie v medicíně. Nedostalo se mi žádné drastické odpovědi, dokonce Musil otevřeně uznával, že odvětví psychologie je dnes často velice potřebným faktorem ve společnosti, a že metoda Samomluvy nebyla nikdy za jejího vývoje ani uvědomena ve své podstatě, tj. metoda nikdy pro samotného Musila nebyla ani žádnou metodou, byla to jeho přirozená reakce na životní podněty, které potřeboval zpracovat, tak stejně, jako je zpracovává každý z nás svým vlastním způsobem. Rozšíření metody se naskytlo až tento rok, když se Musil prvně o této metodě podělil s přáteli, a s narůstajícím zájmem byl postaven před jistou povinnost se ke svým způsobům veřejně vyjádřit.

Nejvíce debat vyvolává téma efektivity metody Samomluvy. Nejvěhlasnějším argumentem se stává takový, který zasahuje na problém toho, že je člověk při aplikování metody sám. Lidé, kteří tento argument zastávají, tvrdí, jak člověk, který vyleje sám všechny své myšlenky, nedokáže konstruktivně zpracovávat vzniklý proud, takže ani nedokáže dojít k nějakému „léčení“. Další lidé udávají, že je podle nich tato metoda jen alternativou „mlácení do boxovacího pytle“, že „její benefity jsou čistě sekundárního charakteru“, přičemž často se ještě dodává, že se člověk touto metodou může dostat naopak do cyklů jisté nenávisti a chmurnosti, protože není v ten moment nablízku žádný profesionál, který je připraven na zpracování věcí, jež se z člověka vyplaví, čímž tato metoda dlouhodobě nikam pozitivně nevyústí, a pro podobný efekt se doporučují jiné aktivity - kupříkladu již zmíněný sport, meditace atp.

Další často zmiňovaný bod proti metodě Samomluvy apeluje na to, že sám autor není profesionální psychiatr ani psycholog, jeho zkušenosti v tomto odvětví nedosahují velké hloubky, a tak se ponižuje validnost metody.

Fenomén metody Samomluvy je trendem, jehož vývoj se bude muset ještě nadále bedlivě sledovat. Spousta lidí k metodě již přistoupilo a popsalo poměrně kladné zkušenosti, velká většina lidí však momentálně metodu odmítá jako neprofesionální a nevhodnou k dalšímu rozšíření. Je také nutno podotknout v reakci na velkou smršť nenávisti a posměškům vůči autorovi metody, Matouši Musilovi, že on sám nikdy tuto metodu nepropagoval s komerčním nasazením, a že šlo více o sdílení jeho vlastní zkušenosti, která nebyla k tomu někoho nabádat. Měli bychom se zdržet útoků na jeho osobu a namísto toho zdvořile komentovat jen samotnou metodu.

V budoucnosti můžete čekat další články o vývoji situace i o samotné populární osobnosti Matouše Musila.