Článek
Rodinné vztahy jsou někdy náročnou součástí života a já jsem si až donedávna pochvalovala, že naše rodina je velká výjimka a že naše vztahy jsou nadstandardně dobré. Naše rodina pro mě byla to nejdůležitější a společně jsme trávili maximum možného času.
Nejlepší kamarádky
Konkrétně na vztah se svou sestrou jsem byla právem hrdá, projevovaly jsme si podporu a stály vždy při sobě. Nikdy bych si nepomyslela, že se to změní a budu jí chtít mít co nejdále od sebe to jen půjde, aby mi už více neublížila. Toto je příběh, který bych nikdy nevěřila, že se stane, ale napsal ho sám život. Měla jsem sestru nebo stále mám sestru. Byly jsme nerozlučná dvojka, jedna druhé vždy oporou, byla mojí nejlepší kamarádkou, a to přesně 37 let. Jenže život někdy zamíchá kartami tak, že ani ty nejpevnější vztahy nevydrží.
Změna
U mé sestry se začalo něco měnit. Co přesně to bylo a kdy došlo k této změně, kdy mě začala vnímat úplně jinak než dříve, nedokážu říct. Možná to tak bylo vždycky a já to jen neviděla. Možná je to dáno její povahou, nějakým vnitřním traumatem či něčím jiným nevyřčeným. Od určité doby jakýkoli nesouhlas nebo jiný názor vyvolal u sestry pocit, že je to útok na její osobu. Začala jsem si také všímat, že její pohled na spoustu situací je jediná možná pravda. Postupem času se ze mě, její vlastní sestry, stal v jejích očích manipulátor. Tou dobu se začala projevovat i jakási rivalita mezi námi. Prostě toužila po všem, co jsem měla já. Od kamarádů až po dobrou práci. Je sice pravda, že se projevuji dominantněji, ale to je dáno i tím, že jsem její starší sestra, která se o ní, do jisté míry, celý život starala. Ona si ale prý uvědomila, že jí ubližuji, že je vmanipulována do spousty situací, které se jí nelíbí, že shazuju její sebevědomí. A já přiznávám, že jsem určitý vliv na ní měla, asi jsem ji i směřovala někam, kam jsem chtěla já, měla jsem pocit, že to potřebuje a i chce. Tady si chybu připouštím. Neuvědomovala jsem si, že to tak může být. Měla jsem také zbytečné obavy, že by to sama nezvládla a že potřebuje mou pomoc, o kterou dost často i žádala. Celý život jsem byla tou, kdo jí pomáhal, kdo za ní stál i v těžkých chvílích, ona pro mě byla jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě. Nikdy bych si nepomyslela, že právě ona bude tou osobou, která mi vrazí „kudlu přímo do srdce“.
Když děti nevinně rozdělí dospělé
Vše vygradovalo ve chvíli, kdy došlo ke sporu mezi našimi dětmi, který by se za obvyklé situace vyřešil během pár minut. Její dítě pravděpodobně lhalo, ale ona – pod tíhou situace mezi námi, nebyla schopna ani na okamžik takový závěr připustit. Místo toho, aby se snažila situaci kvůli dětem vyřešit nějak rozumně, obvinila mě z toho, že jsem proti jejímu dítěti zaujatá. To byl asi ten začátek našeho nesváru. Začala mě špinit u lidí, kteří mě znali, snažila se si je získat na svou stranu a obhájit si svou pravdu. Utvrdilo jí to v jejích pravdách. Dokonce zašla tak daleko, že když jsem přišla s informacemi ze školy, které jsem obdržela ve škole od paní učitelky - naše děti chodí do stejné třídy, o situaci našich dětí s dětmi našich známých, automaticky si vše vyložila jako lež, o čemž se nezdráhala přesvědčit i naše společné známé. Situaci se pak nebála ověřovat i u paní učitelky našich dětí, která ve snaze se nedostat do problémů jí situaci vylíčila jinak než mně. Snažila se mne u ní ještě očernit a doporučila jí, aby si na mne dala pozor, ve snaze docílit toho, aby na svou stranu získala i jí. Přitom si ani na chvíli nepřipustila, že by to, co mi ve škole řekli, byla pravda – tak moc mě bolelo, že mi nevěří a neustále jsem se ptala: proč? Dožadovala se, abychom došly společně do školy, ale já jsem i na úkor toho, že by pro mne možná vše dopadlo lépe, odmítla do toho dále zatahovat školu a dělat ostudu dětem.
Maminka, která je mezi dvěma kameny
Maminky je mi líto. Strašně moc. Potřebuje klid a co nejméně stresu. Mrzí ji, že se spolu se sestrou nebavíme. Mrzí ji asi i to, že se ke mně sestra takto zachovala a sestra si z toho vyvodila jasný závěr – naše maminka je mnou zmanipulovaná. Ona se však snažila být nestranná, ale ono to už někdy tak úplně nejde. A tak sestra dále kope kolem sebe, obviňuje mě ze všeho, bez špetky sebereflexe a hledá další způsoby, jak na mě zaútočit. Už jsem z toho unavená.
Co dál?
Stojím na rozcestí. Mám ji, přes veškerou její podlost, ráda. Je to moje sestra, to jen tak nezmizí. Bojím se o ní, o její psychické zdraví. Ale uvědomuji si, že nemohu pomoci někomu, kdo pomoc odmítá a nepřipouští si, že by bylo něco vůbec špatně. Mám pocit, jako bych ztratila část sebe, protože ztratit sestru je něco, co se těžko popisuje slovy. Její nenávist vůči mě, její vykonstruované představy o mě, mne hluboce zasáhly, ale musím jít dál, i kvůli své rodině a dětem. Možná jednou přijde den, kdy si uvědomí, co způsobila. Možná se její pohled na mě změní. Možná přijde a jestli přijde, já jí tu šanci dám. Ale už tam asi navždy bude to „ale“ a budu si krýt záda. Bojím se totiž dalších ran, které by mi mohla ještě uštědřit. Musím se naučit žít, s tím co se stalo. A i když je ta „kudla“ vlastně jen metaforická, bolí to jako by byla skutečná.
