Článek
Že se jen díváme stejným směrem z trochu jiného úhlu. On říkal, že chce klid. Já jsem přikyvovala, protože klid zněl rozumně. Dospěle. Bezpečně.
Jenže postupně jsem začala cítit, že mluvíme o jiných věcech.
Pro něj byl klid stav, kdy se nic neřeší. Kdy se věci nechávají plynout, nehrotí se, nezatěžují se zbytečnými emocemi. Pro mě byl klid něco jiného — pocit, že můžu mluvit otevřeně, aniž bych narušila rovnováhu. Že mé pocity mají místo. Že jim někdo naslouchá.
Zpočátku jsem si říkala, že jsem citlivější. Že možná moc analyzuji. Tak jsem se snažila přizpůsobit. Zjemnila jsem tón. Zkrátila věty. Některé myšlenky jsem si nechávala pro sebe, aby „byl klid“.
Když jsem něco otevřela, odpověď byla často stejná. „Neřeš to.“ „Zase to rozebíráš.“ „Proč to nemůžeme nechat být?“ A já jsem postupně začala pochybovat o sobě. O tom, jestli mám právo něco cítit tak silně. Jestli nejsem problém já.
On nechtěl hádky. Já taky ne. Jenže já potřebovala rozhovor. Ne proto, abych vyvolávala konflikt, ale abych se cítila pochopená. Abych nemusela své pocity balit do ticha.
Čím víc jsem se snažila udržet klid, tím víc jsem ho ztrácela uvnitř sebe.
Začala jsem mlčet dřív, než jsem vůbec něco řekla. Učila jsem se rozpoznat, co by mohlo narušit pohodu, a raději jsem to potlačila. Říkala jsem si, že to není tak důležité. Že to zvládnu sama.
A zvládala jsem. Navenek.
Uvnitř se ale hromadilo něco jiného. Pocit osamění, i když jsem nebyla sama. Pocit, že jsem ve vztahu, kde je ticho ceněno víc než porozumění. Kde klid znamená nepohodlí schované pod kobercem.
Nejvíc mě bolelo, že on to nemyslel zle. Opravdu chtěl, aby bylo dobře. Jen nevnímal, že to, co uklidňuje jeho, mě pomalu uzavírá.
Zlom přišel nenápadně. Ne při hádce. Ale ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že už ani nemám chuť něco vysvětlovat. Že jsem rezignovala na to být slyšena. A to mě vyděsilo víc než jakýkoli konflikt.
Došlo mi, že vztah nemůže stát jen na klidu. Protože klid bez pochopení není bezpečí. Je to ticho, ve kterém se jeden ztrácí.
Partner chtěl klid. Já potřebovala pochopení.
A pochopila jsem, že pokud musím své emoce neustále tlumit, aby byl mír, pak ten mír není společný. Je jednostranný. A platím ho sama.
Dnes už vím, že klid a pochopení se nemusí vylučovat. Ale jen tehdy, když jsou oba ochotni slyšet i to, co není pohodlné. Protože skutečný klid nezačíná tichem — začíná porozuměním.
