Článek
Přesto jsem si připadala jako nejšťastnější žena na světě – vedle muže, který mě miloval, který mi vždycky říkal, že jsem jeho jediná. Jeho „holka s jiskrou“, jak mi často šeptal do vlasů, když jsme večer leželi vedle sebe.
Dvacet pět let. Tak dlouho jsme byli spolu. Dvě děti, společná dovolená každý rok, domácnost, hypotéka, návštěvy tchyně. Všechno, co patří k běžnému manželství.
A pak mi jednoho dne zazvonil telefon. Hovor, který všechno rozbil jako porcelán na zemi.
Byla středa, pamatuju si to přesně. Seděla jsem v práci, když mi zavolala cizí žena. Mluvila klidně, až příliš klidně.
Představila se jako Lucie Němcová. Zeptala se, jestli jsem manželka Pavla Konečného. Když jsem řekla, že ano, odmlčela se. A pak dodala:
„To je zvláštní. Protože já jsem jeho žena taky.“
Zatmělo se mi před očima. Myslela jsem, že se spletla. Že si ze mě někdo dělá krutý vtip. Ale Lucie nebyla hysterická ani zlomená – spíš unavená. Řekla mi, že s Pavlem žije už 14 let. Že mají syna. Že se o něj opírá, když je jí zle. A že právě teď – v tenhle okamžik – jí její kolegyně ukázala fotku, kde je Pavel… se mnou a našimi dětmi.
Řekla mi, že nechce dělat scénu. Že jen chce pravdu.
A najednou jsem si uvědomila, že já ji chci taky.
Když večer Pavel přišel domů, ještě jsem vařila. Položil tašku ke dveřím a zeptal se: „Co máme k večeři?“
A já se podívala do jeho očí. A zeptala se:
„Kolik manželek vlastně máš?“
Nezapíral dlouho. Myslím, že ho to zaskočilo, ale jeho první reakce nebyl šok – byla úleva.
Sedl si ke stolu, složil ruce do klína a řekl tichým hlasem:
„Chtěl jsem ti to říct už dávno. Ale pak už to nešlo.“
Lucii poznal na konferenci. Prý to začalo jako nevinný flirt, který přerostl v něco většího. Prý zpočátku nevěděl, co dělá. A pak už byl v pasti, kterou sám vytvořil.
Dvojí život. Dvojí realita.
Více než deset let se střídal mezi námi. Někdy pod záminkou služební cesty, jindy kvůli „nemocné matce“, kterou už deset let nemá.
Vždycky jsem mu věřila. Nikdy jsem nekontrolovala telefon, nepočítala noci.
Nosila jsem jeho prsten s hrdostí. On nosil lež.
Děti? Ty ho nejdřív nenáviděly. Pak začaly klást otázky.
Já? Prošla jsem vším – vztekem, smutkem, pokořením.
Na rozvod jsem neměla sílu hned. Trvalo to rok, než jsme to rozsekli.
Dnes jsme oficiálně rozvedeni. Mluvíme spolu kvůli dětem. Ale zůstala propast.
Lucii jsem potkala osobně až po roce. Sedly jsme si na kávu.
Řekla mi:
„Obě jsme žily v jeho iluzi. Ale ani jedna z nás si nezaslouží nenávist.“
A měla pravdu.
Ten prsten teď leží v šuplíku. Už ho nenosím.
Ale ne proto, že bych se styděla.
Nýbrž proto, že jsem si po těch letech konečně připomněla jednu důležitou věc:
Nejsem definovaná tím, komu věřím. Ale tím, kdo zůstanu, i když se všechno kolem zhroutí.
