Článek
„Člověk vidí správně jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
— Antoine de Saint-Exupéry
Kolik lidských příběhů odsoudíme jen proto, že vidíme jejich konec, ale nevidíme jejich začátek?
Vidíme člověka, který se ztratil. Člověka, který nezvládá svůj život, který opakuje chyby, které mu ničí budoucnost, nebo člověka, který už nemá sílu pokračovat. Vidíme jeho pád. Vidíme důsledky. Ale často nevidíme cestu, která k tomuto okamžiku vedla.
Možná právě proto tak snadno používáme slovo selhání.
Říkáme, že člověk selhal. Že měl být silnější. Že měl udělat jiné rozhodnutí. Že měl bojovat víc. Ale málokdy se zastavíme u otázky: Co všechno tento člověk nesl, než došel až sem?
Je selháním ženy, která po letech týrání nedokáže začít nový život, přestože dostala možnost odejít? Je selháním člověka, který vyrůstal v prostředí plném strachu, nezájmu nebo závislosti a později sám bojuje se stejnými démony? Je selháním člověka, který jednoho dne už nevidí jinou cestu než ukončit svůj život?
Možná bychom měli být opatrnější, než vyslovíme takový soud. Ne proto, že bychom měli omlouvat všechno lidské jednání. Ne proto, že by člověk nikdy nenesl odpovědnost za své činy. Ale proto, že lidský život není pouze to, co vidíme zvenčí.
Každý člověk nese svůj vlastní příběh. Některé rány jsou viditelné, jiné zůstávají skryté. Některé boje jsou hlasité, jiné se odehrávají v naprostém tichu.
A možná největší otázkou není pouze to, zda lidé selhávají.
Možná je mnohem důležitější otázka, zda máme dost pokory přiznat, že někdy vůbec nevíme, jak těžký boj druhý člověk právě vede.
