Článek
Buddhistický klášter mi byl pro začátek dostatečnou divočinou, navíc v mém vysněném Nepálu. A zrovna jsem fakt potřebovala na chvilku utéct, někam děsně daleko. Samotný úprk stál snad méně odvahy než oznámit mým šéfům a rodině, že bych si ráda na pár měsíců uletěla a jestli by v sobě nenašli dostatek trpělivosti s trochou pochopení a nevyčkali na mě. A jelikož jsou zlatí a k tomu moc dobře věděli, že je marné mi v tom bránit, tak mě vypustili do světa a mohla jsem si vyrazit na svou prvomisi a prvojízdu do Asie.
Po strávení předlouhých 18 hodin na terminálu 3 dubajského letiště, kde jsem ze zoufalosti krátila čas propocením svého jediného oblečení ve fitku a jeho následným fénovaním, jsem přistála na roztomilém červeném Káthmándovském letišti. Zde jsem zmatečně zařídila vízum, kličkovala a vyhýbala se výhodným nabídkám všeho druhu à la „I’ll make you the best prize“ a naskočila do nejvýhodnějšího taxíku směr klášter. Prvocesta taxíkem byla pro mé zatím neotrlé já trochu šokující. Malé kodrcavé prdítko plné modlitebních vlaječek, sošek Buddhů, bez pásů, s koberci na sedadlech a ten adrenalin. Místňáci nemají potřeby skákat bungee jumping nebo hopsat s padákem, stačí se každodenně projíždět po Káthmándú, však jen za mé taxijízdy přišlo málem o život několik skútristů a pěších. Ale asi je chrání nepálský duch. Z auta jsem se zaujatě kochala pohledem na sluncem mnohé hodiny či dny marinovaná masíčka, na svůj osud hledící slípky v klecích, pověstné chuchvalce kabelů, chudobný nepořádek, nesčetné množství stejných obchůdků se vším bez zákazníků a před polorozpadlými domky vcelku spokojeně vysmátě vysedávací Nepálci, co si zrovna kuchtili oběd na ohni. Vyplivnutí před branou kláštera, vhození dovnitř a zabouchnutí brány.
Kopanský klášter se nachází na kopečku ve stejnojmenné čtvrti na okraji Káthmándú, dříve obklopen lesy, teď již převážně neustále se rozrůstajícím městem, na které nabízí nádherný výhled. Hluk města a štěkání psů provází každodenní klášterní život. Byl založen roku 1969 k uchování a šíření tibetského buddhismu a je to taková buddhistická mekka mahájánové tradice, oblíben i cizinci (mezi každoroční návštěvníky patří údajně i filmová hvězda Richard Gere), kteří se zde účastní četných kurzů, ať už meditačních či buddhisticky zaměřených. Žije tu zhruba 360 mnichů a mnišátek, kterým klášter nabízí plnohodnotnou výuku ve zdejší škole od 7 do 25 let, která je součástí Kopanského komplexu a pod kopcem obývá obdobný počet jeptišek vlastní ženský klášter.
Před několika lety v tomto klášteře pobýval jistý australský zubař, nadšený buddhista a údajně zkušený zakladatel mnohých dobrovolnických projektů. A tak byl za svůj pobyt natolik produktivní, že tu postupně vybudoval malou avšak plně vybavenou kliniku o několika zubařských křeslech s vidinou zajištění co nejkvalitnější zubní péče všem obyvatelům tohoto kláštera. Jelikož by na to sám nestačil, tak každý půlrok sem nanominuje na výpomoc několik dobrovolných zubařů z různých koutů světa. A naším úkolem bylo tedy prohlédnout a ošetřit co nejvíce mnichů a jeptišek za náš dvoutýdenní pobyt.
S kolegy jsme se v aklimatizační tichosti seznámili u oběda (neb se u jídla nesmělo mluvit) a razili si to plní nadšení ke křeslům. Naše rázné tempo se rázně zpomalilo, neboť skoro až nadbytečně bohaté vybavení kliniky nám zavazelo v cestě k nim. Sponzorské dary byly rozházené po všech koutech v prachu. Byl tu prostě ten klasický nepálský bordýlek a zcela to postrádalo náš západňácký řád. Já jsem trochu neřád, ale poctiví kolegové byli celí v šoku. Nezbývalo než místo vrtačky vzít do ruky mop, až jsme se k nim po pár hodinách uklízení, zapojování, sterilizovaní a leštění probojovali a tři křesla byla připravena k akci. Někde beze světla s čelovkou, někde bez savky, někde bez motoru, někde bez chlazení, někde jen ležmo, jinde v sedě, ale dohromady to poskládalo alespoň jedno kvalitní. Každý si našel svou pozici, starší kolegové, co už za ta léta práce mají ošetřených zubů na několik dalších životů dopředu, s radostí přenechali doktorské pozice mladším zubařským nadržencům a ujali se pozic u sterilizátoru, asistence či dokumentace.
Měli jsme k dispozici dva klinické pracovníky, jeptišku a mnicha s lékařským minimem, kteří nám pomáhali s organizací klinického chodu. Začlo se od nejmladších mnišátek, školáčci měli preventivní prohlídku povinnou, pak postupně přes starší mnichy a až v druhé vlně ve stejné posloupnosti od jeptišátek. Stále trochu zakořeněná přednost mužů byla znát i na stavu chrupu, jen u mladších jeptišek to bylo naštěstí podchyceno zavčas. A věřte, že není statečnějších a roztomilejších pacientů, než jsou mnišátka. Usmívají se, drží a když pociťují zřejmě už veliký diskomfort, tak jen tak malinkato zakroutí hlavičkou a zakoulí očkama. Kéž by tak fungovali i ti naši dětští rozmazlení pacienti. Stačilo se naučit pár základních tibetských slov - bolí, nebolí, otevřít, zavřít, čistit jak divý a v kombinaci s jejich rozkošnou znalostí angličtiny byla komunikace krásně plynulá a dostačující.
Pravidelné preventivní prohlídky každého půl roku, o kterých si většina nejen Nepálců může nechat leda tak zdát, přinášela své ovoce. Chrup měli ve velmi dobrém stavu. Kromě klasických konzervačních sanací nebylo zapotřebí větších zákroků, jak jsem na ně já, nadšený trhač a řezník, byla natěšena, no musela jsem zabojovat za každý moudrák. Celková tendence kazivosti v těchto končinách je nižší, spíše se jim chrup obaluje hordami zubního kamene s navazujícím postižením parodontu. Takže typického Nepálce zdobí oslnivý vyzubený úsměv s prominujícími zuby s odhalenými kořeny, dokud se mu nevyviklají ven.
Iniciativně jsme rozjeli dentální hygienu se snahou donutit klinického mnicha v ní samostatně pokračovat i po našem odjezdu. Obavám se však, že tady vyhraje nepálské lemplovství a bude to nadále stát na dobrovolnících. U ošetření se občas rozmáhal nějaký ten nešvar, například nám mniši ani po urputných pantomimických vysvětlovacích snahách nechtěli vyplivovat či si vyplachovat ústa (tedy ne že by měli zcela kam, pouze do kelímku, plivátko tu bylo jen na nefunkční okrasu) a hromadili si to v nich až do poslední chvíle, kdy pelášili jak o závod z ordinace ven to vyplivnout. Ne vždy to doběhli a byli si pak vzájemně pro smích. I mnišátka měla prostor v tom klášterním režimu pro pošťuchování a zarebelčení. A jako cenu útěchy za naše neoblíbené dentální hygieny jsme jim k jejich velkému potěšení předávali dovezené zubní kartáčky s důkladnou polopatou instruktáží. Přijímají dary hezkým vděčným způsobem, nastavením dlaní a děkovným úklonem, neumí po tom chňapnout či tento krok přeskočit, ani při sebevětší snaze a touze o úprk.
Další kulturní tření se projevilo, když si jeptišky odmítaly nechat vytrhnout zub s jasným argumentem, že se jim tím zkazí zrak. Na to my však máme dobrý fígl, pár dní počkat, než jim bolesti zakalí zrak natolik, že jim ten trhací risk za to stojí. Ach ta krutost zubařů. Či když jsme se pokoušeli vézt co nejpreciznější dokumentaci pacientů, to jsme zas čelili komplikacím kvůli podobnosti jejich jmen a vzhledu - inu ty stejnokroje a to nevypilované oko pro Asiaty, takže nahánět dvakrát na výkon stejného pacienta byl oříšek.
V klášteře jsme měli výsostné pozice. Mniši nás velmi ochotně provázeli nádhernými chrámy, taji jejich klášterních životů a předávali vhledy do buddhismu. A časem jsme mohli dokonce i povídat nahlas během dopoledních hodin či u stravy a kazit tím tak náladu a režim zaujatým účastníkům kurzů. Všichni se chovali nesmírně srdečně a vděčně. Ať už se jednalo o mnichy, kuchaře, uklízečky, kolegy či cizince na meditačních kurzech. Zabřednout s kýmkoliv do konverzace se vyplatilo. Vládl tu klid a dobrosrdečnost, někdy i taková dobrosrdečná nefalšovaná ignorace, byli ryzí.
Recipročně za dobrovolničení jsme měli pobyt zdarma, těšili se výbornou vegetariánskou stravou vypěstovanou na klášterních polích, že blažené žaludky s lehkostí dělaly tělu zásobičky na plánované treky, mohli se účastnit ranních púdž od pěti, sledovat debaty, meditace, studia nebo se zaposlouchávat do zpěvů manter. Před východem slunce se mi dařilo utíkat z klášterní divočiny a proběhnout se mezi místními sportovci v barevných šusťákových soupravách jak z devadesátek. Přes den jsme vrtali jak diví, taky jen málokdo unikl křeslu. Samotné mně prošlo pod rukama za těch pár dní 160 z nich. Večery jsme trávili poznáním města, kultury, památek a dobrůtek.
Alkohol byl samozřejmě na klášterní půdě zakázán, stačilo však popojít za bránu a hned tam byla schovaná hospůdka, ze které se člověk mohl přízemně kochat od piva pohledem na meditující mnichy a vést v pivní lehkosti pro nerodilého anglomluvčího o to plynulejší konverzace, během kterých jsme si vyměňovali zubařská moudra, porovnávali úrovně zubní péče, platy a těšili se z bytí.
Mise byla splněna přes míru. Byli jsme obdarováni rituální šálou, diplomy, náramky a hlavně obrovskou dávkou vděčnosti. A ta byla vzájemná. Sice to nebyla mise à la Dr. Šebek v Jemenu, ale ono se na chvíli trochu buddhisticky povznést, zpokornět pohledem na nepálský svět ve své chudobě, jednoduchosti a prosté kráse, bylo na rozjezd více než úžasně dostačující. A tak to mohu podobně trhlým zubařům jedině doporučit.
