Článek
Dům na okraji města, který už léta nikdo neobýval, jsem znala jen z jednoho odpoledne, kdy mě tam jako malou vzala maminka. Prý to byla podivínka, která si nikoho nepouštěla k tělu. Rodina o ní mluvila málo, skoro jako by se za ni styděla.
Dědictví jsem přijala. Říkala jsem si, že dům prodám a peníze se mi budou hodit. Byla jsem po rozvodu, s malou dcerou a hypotékou na krku. Jenže když jsem do něj poprvé vešla, něco se ve mně hnulo. Ta vůně starého dřeva, obrazy na stěnách, vysoké stropy, které jako by šeptaly příběhy… Nedokázala jsem ho pustit z hlavy.
Začala jsem tam jezdit každý víkend. Nejdřív jen uklidit, později jsem si tam nosila knížky, termosku s čajem, a dokonce i starou deku. Zjišťovala jsem, že ten dům má zvláštní klid. Možná to byl ten klid, který Jarmila celý život hledala.
Jednoho dne, když jsem čistila starou komodu, jsem za ní našla klíč. Malý, stříbrný, s písmenem „J“ vyrytým do kovu. Neměla jsem ponětí, k čemu patří, ale napadlo mě jediné – sklep. Ten jsem si dosud nechávala na později. Byl tmavý, zatuchlý a plný harampádí. Ale něco mi říkalo, že právě tam ten klíč pasuje.
A opravdu. V rohu sklepa stála stará železná skříň. Na první pohled vypadala jako běžná skříň na nářadí. Ale uprostřed dvířek byl zámek. Klíč do něj zapadl s nečekanou lehkostí. Dveře zaskřípěly a otevřely se.
Uvnitř byl malý trezor.
Srdce mi bušilo. Nikdy jsem v reálném životě trezor neotvírala. Naštěstí měl jednoduchý zámek na kombinaci – a lísteček s číslem byl přilepený z vnitřní strany dvířek skříně. Tři čísla. Zkusila jsem je.
Když trezor cvakl a otevřel se, chvíli jsem jen zírala.
Nebyly tam peníze. Nebo šperky.
Byly tam dopisy.
Desítky dopisů – všechny psané krásným rukopisem, na jemném papíře, podepsané stejným jménem: Lída.
Kdo byla Lída?
Strávila jsem týdny jejich čtením. Byly to milostné dopisy. Neuvěřitelně něžné, bolestné i radostné. Byly plné básní, úvah o životě, vzpomínek na společné chvíle. Ale co bylo nejpodivnější – většina z nich byla adresovaná mé pratetě Jarmile.
Postupně mi došlo, že Lída nebyla jen přítelkyně. Byla to láska jejího života. A že jejich vztah musel být v době, kdy se o takových věcech nemluvilo – a kdy byly ženy nuceny skrývat se i samy před sebou.
V posledním dopise psala Lída o tom, že odchází – že Jarmila se rozhodla zůstat, neprozradit jejich vztah, žít „tak, jak se očekává“. A že jí odpouští. Psala, že ji bude milovat napořád, ať už budou spolu, nebo ne.
Plakala jsem.
Dnes už v tom domě bydlím. Neprodala jsem ho.
Zrenovovala jsem ho tak, aby si zachoval svou duši.
A dopisy? Nechala jsem je svázat do knihy. Čas od času si v nich čtu – a přemýšlím o lásce, kterou si musely schovávat mezi řádky.
Ten trezor mi nezměnil život kvůli tomu, co v něm bylo.
Ale kvůli tomu, co mi ukázal:
že pravda může být tichá, skrytá, a přesto silnější než čas.
