Článek
„Haló?“ zamumlala jsem rozespale.
Chvíle ticha.
A pak to přišlo.
„Jitko? Jitko Novotná?“
Ztuhla jsem. To jméno jsem neslyšela nahlas už roky. Byla jsem Jitka Novotná do svých čtyřiadvaceti, než jsem se vdala. Dnes jsem úplně jinde – jiný život, jiné město, jiná já.
„Kdo volá?“ vydechla jsem.
Hlas zněl tlumeně, jakoby přes filtr. Starý muž, trochu ochraptělý. Ale zněl jistě.
„To jsem já. Nepolož to. Jen… potřebuju s tebou mluvit. Jen chvilku. Prosím.“
„Odkud mě znáte?“
„Z dávna. Ale neboj se. Nechci ti ublížit.“
To, co řekl, mě paradoxně vystrašilo nejvíc.
Vzpomínky, které nechceš vytahovat
Vypnula jsem telefon. Ale už jsem nezabrala. Ležela jsem ve tmě a myšlenky mi skákaly do hlav jako dětské kostky.
Kdo to mohl být? Někdo ze školy? Někdo z mládí?
V sedmnácti jsem se zamilovala do kluka, který jezdil na motorce a četl Ginsberga. V devatenácti jsem měla kámen na srdci, protože jsem něco musela nechat za sebou. A ve dvaadvaceti jsem zmizela z malého města, protože jsem si připadala jako někdo, koho tam už nikdo nevidí.
Ale všechny tyhle věci jsem uzavřela. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Druhý hovor
Druhý den jsem měla v hlasové schránce vzkaz.
„Jitko… já vím, že jsem tě zaskočil. Ale mám rakovinu. A hledal jsem tě dlouho. Jen… mi dej pár minut. Prosím.“
Žádné jméno. Jen prosba.
Něco ve mně říkalo: Nechoď do toho.
Ale bylo tam i něco jiného – tiché bodnutí. Možná zvědavost. Možná stín viny. Nebo jen potřeba vědět.
Zvedla jsem to při třetím pokusu.
Hlas zněl tentokrát klidněji. A pak řekl:
„Jitko, ty mě nepoznáš. Ale já tě znám. Hodně let. Jsem tvůj…“
Odmlčel se.
„Jsem tvůj otec.“
Věci, o kterých se nemluvilo
Nevím, jak dlouho jsem mlčela. Dýchání se mi zrychlilo. Srdce mi bušilo až v krku.
„To není možné,“ vypravila jsem ze sebe.
„Já vím, co ti řekli. Vím, co ti neřekli.“
Máma mi celý život tvrdila, že otec odešel, když mi byly dva. Že nechtěl rodinu. Že se nestaral. Že jsme na něj přestaly existovat.
Nikdy jsem se víc neptala. Možná jsem se bála, co bych zjistila.
Ale teď tu byl.
Vyprávěl mi, že žil v Rakousku, měl ženu, pak další dceru. Že se snažil nás najít, ale máma to vždy nějak zarazila. Že loni dostal diagnózu a rozhodl se najít „ty důležité věci, co zůstaly nedořešené“.
„Možná mě budeš nenávidět. Ale aspoň budu vědět, že jsem ti to řekl. Že jsi měla právo vědět.“
Setkání
O týden později jsem za ním jela. Malý byt v Linci, hromada knížek, kyslíkový přístroj vedle křesla. Vypadal křehce. Ale oči měl přesně jako já.
Mluvili jsme šest hodin. O ničem i o všem.
Ukázal mi dopisy, které prý mámě posílal. Nikdy je nedostala, nebo alespoň tvrdila, že ne.
Mluvil o tom, jak se tehdy zlomil, jak odešel. Jak mu to bylo jedno. A pak už nebylo.
Neměl jsem v sobě ani vztek. Ani slzy. Jen ticho. A zvláštní, smutnou úlevu.
Po
Pohřbili jsme ho za tři měsíce. Byla jsem tam já, jeho druhá dcera Anna, kterou jsem ten den poprvé poznala, a tři jeho přátelé.
Měl život, o kterém jsem nic nevěděla. A přesto patřil ke mně.
A pokaždé, když mi dnes v noci zazvoní telefon – i když to je jen operátor nebo omyl – vybaví se mi ten hlas:
„Jitko Novotná.“
A připomene mi, že některá jména v sobě neseme dál, i když je necháme dávno za sebou.
