Článek
Toto ráno mě probudilo zvláštním silným šumem. Probudil jsem se do silného větru hučícím v korunách borovic před domem. Žádný budík, jen měkké světlo odrážející se od čerstvého sněhu za oknem a šum, skoro jako hučícího vodopádu.
V kuchyni jsem si dopřál rituál, který neuspěcháte. Vůně čerstvě umleté kávy se smísila s teplem pánve, na které se pomalu srážela míchaná vejce. K tomu máslový croissant s domácí marmeládou – sladká tečka za snídaní, kterou si člověk dopřeje, když ví, že ho venku čeká boj s živly. Než jsem vyrazil, pečlivě jsem si očistil brýle. V mém věku už vím, že bez jasného pohledu na svět se člověk snadno ztratí i na vlastním dvoře.
Venku mě okamžitě udeřil do tváře mráz, teploměr ukazoval -7 a silný vítr, který tu teplotu srážel hluboko pod -10. Sněžná pláň se táhla do nekonečna, bílá a neúprosná. Každý krok v hlubokém sněhu byl znát, ale byl v tom podivný klid. Prvním úkolem bylo krmítko. Sýkorky už čekaly, malé chomáčky peří v té ledové pustině. Nasypal jsem jim hrst slunečnic a chvíli zpovzdálí sledoval jejich neúnavné nalétávání a odnášení si semínka před silným větrem kolébajícím krmítkem do nedalekého houští.
Pak přišla na řadu lopata. Odklízení sněhu v sedmapadesáti už není jen práce, je to meditace svalů a dechu. Vítr mi hnal krystalky ledu přímo do obličeje a brýle se mi neustále zamlžovaly pod vlněnou čepicí. Přesto jsem cítil zvláštní hřejivé uspokojení. Každý odhozený nános odhaloval pevnou zem a vracel chaosu řád.
Když jsem se po hodině a půl vrátil do domu, tváře mě pálily mrazem, ale uvnitř jsem cítil ten vzácný druh únavy, který přináší jen poctivý zimní den. Tak začala moje neděle …
