Článek
Etický postup ve vypjaté předvolební atmosféře
Dovolím si na úvod říci, že film považuji za kvalitní observační dílo s časosběrnými prvky. Ať už si divák na hlavní protagonistku příběhu tvoří během sledování filmu jakýkoliv názor, dokument poskytuje maximální svobodu k tomu, aby tento názor vznikl bez jakýchkoliv tendencí cokoliv mu podsouvat. Zora Čápová usiluje o čistokrevnou sondu do života jednoho člověka. Sama přitom v jednom z rozhovorů ještě před premiérou uvádí, že přesně v souladu s etickými postupy v dokumentu se chce vyhnout jakémukoliv zesměšňování. Logicky se tedy nabízí otázka, zdali se skutečně jedná o produkt sterilní a nudný, či zdali naopak Zora Čápová dělá svoji práci profesionálně a volí zodpovědný, citlivý přístup.
Angažovaný film?
Je s podivem, že současně s kritikou za nemastný a neslaný film se na internetu objevuje kritika za jeho angažovanost. Možná by se dalo říci, že v tom do určité míry hraje roli postava protagonistky, novinářky Ivany Svobodové. Ta se během filmu vydává na sérii opozičních meetingů, kde konfrontuje nejen představitele opozičních stran, ale současně s tím i jejich příznivce. Jejich působení v mediálním prostoru vnímá poměrně nepokrytě jako ohrožení české žurnalistiky a dokonce se v jedné ze scén dožaduje jakési podpory ze strany státu. Lze pochopit, že její postoj může na diváka působit silně zaujatě. Můžeme si klást i otázku, zdali někdy vznikne film podobného ražení o protagonistovi z pomyslné opačné strany barikády. Je však na místě přemýšlet nad tím, nakolik lze vystupování protagonisty přisuzovat špatné filmařině.
Jablko sváru
Osobně jsem názoru, že filmu nikterak neškodí jeho forma a vlastně ani obsah. Není to nenásilné okno do života jedné novinářky, co by kvalitu díla snižovalo. A není to dokonce ani novinářka samotná, byť může být komukoliv sebevíc nesympatická. Myslím, že problém filmu spočívá v jeho anotaci. Zdánlivě banální problém, zdálo by se. Ovšem pro diváka je tato stručná interpretace tvůrcova záměru zásadní pro to, aby se rozhodnul, zdali se na dokument podívá a jakou optikou jej bude zkoumat. Domnívám se, že jsme si ve společnosti zvykli nezdravým způsobem používat výrazy typu „dezinformační scéna“, které ve výsledku už neslouží ničemu jinému než jen prvoplánovému urážení. A ačkoliv slovo „dezinformace“ má naprosto jasnou a dohledatelnou definici na stránkách Ministerstva vnitra, lidé se naučili jej používat i vnímat jako obyčejné pejorativum. Úderná hesla typu „konfrontační portrét“, „bitevní pole“, „nemožnost dialogu“ či „konspirace“, naprosto shazují záměr režisérky, která sama svůj film označila za observační, bez snahy kohokoliv zesměšňovat.
Dezinformace versus předsudky
Na stránkách Ministerstva vnitra ČR se můžeme dočíst následující: „Pojem „dezinformace“ znamená šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají.“ A tu je třeba se ptát, jaké konkrétní dezinformace ve filmu zazněly z úst těch, kteří jsou paní Svobodovou konfrontováni. Pakliže chce dokumentarista někoho označit za dezinformátora, troufám si říci, že je divákům svým způsobem zavázán k tomu, aby toto nekalé jednání ve svém díle odhalil a prokázal.
Slibem nezarmoutíš
Výsledné kontroverzní hodnocení diváků tak dle mého reflektuje právě onu skutečnost, že byli uvedeni v omyl ještě předtím, než film viděli. Byl jim slibován konfrontační portrét. Byla jim slibována dezinformační scéna. Byla jim slibována nemožnost dialogu. Zcela oprávněně očekávali, že film tyto sliby naplní. A není divu, že ve finále byli zklamáni, neboť přestože dostali film kvalitně natočený, byl filmem observačním a neprokazujícím v plném rozsahu skutkovou podstatu onoho šíření dezinformací. Dostali film, v němž dialog mezi protagonistkou a jejími oponenty probíhá, jakkoliv je náročný pro tu či onu stranu. Není chybou Zory Čápové, že natočila film eticky a nekonfliktně. Ale současně s tím není chybou diváka, že v očekávání slíbeného X dostal diametrálně odlišné Y.
Podívejte se (znovu)
Pakliže jste film ještě neviděli, určitě jej všem vřele doporučuji. Ne snad proto, že bych se jakkoliv potřeboval ztotožňovat s některým z účinkujících, ale protože jsem přesvědčen, že Zora Čápová natočila dobrý dokument. Dle mého přesně tak, jak by měl dokument vypadat v podání profesionálního a studovaného dokumentaristy. A kvalitní, český dokument si pozornost zkrátka zaslouží. V případě, že jste film již zhlédli a máte z něj rozporuplné či negativní pocity, doporučuji jej zhlédnout opakovaně, ovšem bez přihlédnutí k oné zmíněné anotaci. Možná svůj názor změníte.
Závěrem si dovolím vypíchnout moment, který dle mého názorně reflektuje, čím a jak film utrpěl. Protagonistka filmu si v jedné ze scén posteskne: „Jak často se člověk dostane do situace nebo do nějakého takového vzteku, že by někoho cizího chtěl urazit?“ Řekl bych, že se jedná o velmi správně položenou řečnickou otázku. Pokud na základě našich předsudků (oprávněných či neoprávněných) prezentujeme nějaký produkt tím, že se oháníme urážkami, může to hodnotu tohoto produktu vždy pouze snížit.
Zdroje
