Paradoxy

Ó, jaké zvláštní divadlo se rozprostřelo tohoto ponurého listopadového dne na pražské Národní třídě! Třicet šest let od chvíle, kdy klíče cinkali v dlaních nadějí naplněných, kdy svoboda měla konečně navrátit se do rukou lidu, aby spolu s ní – jak praví slavná píseň – pominuly zloba, závist i zášť. Avšak bohužel, milý čtenáři, nic nepominulo. Naopak vše vzrostlo, zmnohonásobilo se a přetavilo v grotesku hodnou pera Jonathana Swifta.

Představte si onu scénu: chladné ráno, déšť jako slzy nebes nad rozpolceným národem, a k pamětní desce přicházejí jeden za druhým aktéři našeho politického pandemonia. První z politiků, Andrej Babiš, bývalý a pravděpodobně budoucí premiér, sklidil bouřlivý pískot a výkřiky vztahující se k jeho údajné minulosti v StB – agent Bureš. Paradox prvý: muž, jemuž mnozí vyčítají spolupráci s komunistickou tajnou policií, přichází uctít revoluci, jež měla totalitu jednou provždy pohřbít.

Avšak pozor – zde přichází ještě zvláštnější postava našeho příběhu: Tomio Okamura, předseda Poslanecké sněmovny, třetí nejvyšší ústavní činitel, na Národní třídu vůbec nepřišel! Zatímco ostatní politici se vydali do pekelného ohně veřejného soudu, kde byli pískáni, haněni, vysmíváni, Okamura se rozhodl pro jiné pietní místo – Hlávkovu kolej a ruzyňské kasárny, kam chodí uctít památku obětí nacismu již několik let. Omezují se práva, myslí si Okamura „Lidé se bojí mluvit a mají autocenzuru, tak to je jeden z příkladů, jak jsou omezována práva,“

Prezident Petr Pavel, jemuž kritici vytýkají předlistopadové angažmá v armádě normalizačního Československa, byl naopak vítán potleskem, přestože zazněly i výkřiky „soudruhu“ a narážky na to, co dělal v roce 1989. Paradox druhý: ten, kdo nosil uniformu komunistického režimu, je oslavován jako ochránce demokracie, zatímco Filip Turek, jenž tvrdí, že pochází z antikomunistické rodiny, je označován za nácka a sklidil možná nejsilnější pískot celého dne.

A Okamura? Ten byl kritizován za svou absenci! Vicepremiér Vít Rakušan jeho nepřítomnost označil za „ostudu“ a „bezprecedentní“ počin. „Možná aspoň v těch 6 hodin, když tady nikdo nebyl, by to býval mohl zvládnout,“ pravil Rakušan s neskrývaným rozhořčením.

Ó, jaká to ironie! Paradox třetí, možná nejsladší ze všech: Okamura, jenž se nechtěl účastnit tohoto rituálu vzájemného pískání a hanění, je za to haněn! Muž, který odmítl vstoupit do arény plné zloby, je obviňován z nedostatku úcty k památce revoluce, jež měla přinést konec zloby. Není snad jeho absence vlastně tím nejčistším aktem úcty – odmítnout se stát součástí divadla, kde se symbol svobody proměnil v symbol nenávisti?

Ó, jak podivuhodně se převrátily kategorie! Jako by veškerá logika aristotelská byla suspendována a nahrazena logikou Kafkovou, kde vinní jsou nevinní a nevinní vinní, kde minulost je přítomností a přítomnost minulostí.

Vzpomeňme si, co bylo oním prapůvodním snem listopadu osmdesátého devátého: pravda, láska, dialogus, respekt k bližnímu, pluralita názorů, svoboda slova bez cenzury i autocenzury. Premiér Petr Fiala, jenž přišel podle vlastních slov „spíše s obavami“, konstatoval, že do čela Sněmovny se dostal člověk pohrdající lidmi a hlásící se k extrémním názorům, a že do čela vlády míří bývalý komunista se střetem zájmů.

A jaká je realita dnešní? Prezident Pavel prohlásil, že svoboda bez odpovědnosti nedává smysl, a vyjádřil politování nad tím, že někteří lidé svobodu slova zaměňují za svobodu urážet, překrucovat a lhát. Jak pravdivé, a přece jak prázdné slovo v kontextu dnešního dění!

Neboť co pozorujeme? Společnost rozpolcenou do dvou nepřátelských táborů, kde jeden tábor píská na druhý a druhý odpovídá skandováním. Kde se nepřipouští ani možnost, že „ti druzí“ by mohli mít byť jen jediný důvod k opodstatněné kritice. Kde politici místo dialogu vrhají na své oponenty nářky o „pohrdání lidmi“, „proruských narativech“ či naopak o „nálepkování voličů jako proruských“.

A zde se dotýkáme nejhlubšího paradoxu celého dne. Okamura, byť kritizován, byť označován za zbabělce, byť pranýřován za „ostudu“, vlastně předvedl to jediné, co by mělo být v duchu sametové revoluce – vlastní názor, vlastní hodnoty, vlastní cestu. Nevzdal se svého přesvědčení. Ani nepředstírá, že by se divadla účastnil. Neohýbal páteř, nehrál hru, která bývá automaticky očekávána. Sametový převrat není pro Okamuru ničím, co by oslavoval, třebaže hodnoty jemu blízké mu byly právě tímto dnem odňaty.

Zatímco ostatní se dostavili k pomníku, aby byli posuzováni, měřeni, váženi a většinou shledáni nedostatečnými, Okamura se prostě rozhodl jinak. A v tom spočívá možná největší paradox ze všech: není právě toto podstatou svobody? Právo říci „ne“ i tomu, co považují druzí za svatosvaté? Právo volit si vlastní cestu, i kdyby ta cesta vedla jinam než cesta většiny?

Předseda Sněmovny své volbě dal dokonce filozofické zdůvodnění: že na rok 1939 se trochu zapomíná, že je potřeba připomínat si obě data, že „kdo má čas, tak by měl jít tam, kdo má čas, tak by měl jít zase jinam“. A že Národní třídě poslal květiny s nadějí, „že je nikdo nevyhodí jako před několika lety.“

Ať již je tato teze pravdivá či nikoliv, zda patří do sféry historické faktografie nebo konspiračních teorií, jedno je jisté: národ, jenž si třicet šest let po revoluci není jist, zda byla opravdu revolucí, nebo jen řízeným převratem, je národ hluboce nemocný. Je to národ, jemuž byla odňata ne svoboda – tu má, jak je patrno z onoho veřejného pískání a výkřiků – nýbrž víra ve smysl této svobody.

V symbolický čas 17:11 měla zaznít tradičně Modlitba pro Martu, píseň, jež se stala hymnickým zvoláním celé generace. „Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí“ – zpíváme každoročně. A přece, má-li se vláda vrátit do rukou lidu, proč lidi mezi sebou nenacházejí společnou řeč? Proč se navzájem označují za zrádce, estébáky, nácky, komunisty?

Možná proto, že svoboda není jen o tom, kdo může mluvit, ale také o tom, kdo je ochoten naslouchat. Jak správně poznamenal prezident Pavel, svoboda znamená respekt a odpovědnost k druhým. Ovšem tato slova znějí jako prázdné formule, když je pronášejí titíž lidé, kteří následně obviňují své protivníky z nejhorších zločinů proti národu.

A tak stojíme u konce této úvahy před největším paradoxem ze všech: na Národní třídě bylo připraveno více než sto programových bodů – debaty, výstavy, tančírny, workshopy, slavnost demokracie a dialogu. A přece dialog není možný, neboť každá strana se rozhodla, že ta druhá nemá právo hovořit.

Sametová revoluce měla přinést konec nenávisti. Místo toho přinesla svobodu nenávidět veřejně, hlasitě, bezostyšně. Měla přinést pravdu – místo toho přinesla tisíce pravd, z nichž každá ta druhá označuje za lež. Měla přinést lásku k vlasti – místo toho přinesla lásku k vlastní pravdě a pohrdání pravdou sousedovou.

Není to snad ten největší paradox, že národ, jenž si připomíná den svobody, je zajatcem vlastní neschopnosti svobodně a ve vzájemném respektu spolu hovořit? Že oslavujeme revoluci, jež nás osvobodila od vnějšího nepřítele, zatímco jsme zotročeni nepřítelem vnitřním – svou vlastní nesmiřitelností, svým vlastním dogmatismem, svou vlastní pýchou?

Ať již tedy zní Modlitba pro Martu sebekrásněji, ať již cinká sebevíce klíčů, pravá svoboda se nevrátí, dokud se nenaučíme jednoduché, a přece tak nekonečně obtížné věci: naslouchat bez předsudku, mluvit bez nenávisti a připustit, že i ten druhý – byť třeba zastává názory nám cizí – je rovněž součástí tohoto národa, rovněž nositelem této svobody, rovněž dědicem onoho listopadového dědictví.

Až se tak stane, možná vskutku pominou zloba, závist i zášť. Až do té doby však budeme jen herci v groteskním divadle, kde každý křičí, že hájí svobodu, zatímco druhou rukou ji dusí vlastní netolerance.

Finis.

Psáno v den 17. listopadu 2025, když déšť padal na Národní třídu a z davu se rozléhaly pokřiky hanby, potupy i oslavných jásotů – a přece nikdo neslyšel toho druhého.