Článek
Bylo jednou jedno prasátko, co se jmenovalo Fracíček. To prasátko pracovalo v „politické“ neziskovce Institutu Václava Klause. Fracíček měl kamaráda. Hranaté prasátko Nacíčka, které umělo dvě věci: leštit traktory a tvářit se, že bez něj se chlívek rozpadne.
Prasátka se měla dobře, ale s jídlem roste chuť, a tak se rozhodla dostat se k nejhojnějším korýtkům v celém chlívku. Jenže ta korýtka nebyla jen tak ledajaká. Ostatní zvířátka se vždycky musela rozhodnout, kdo je mezi nimi nejlepší, aby vůbec byla ke korýtkům připuštěna. Nacíček tedy rozjel volební kampaň a jezdil všude se svým naleštěným traktorem, a tak si začali říkat „Traktoristé“.
„To je bourák!“ užasla některá zvířátka, zatímco ostatní zvířátka kašlala v oblaku spalin. Volby dopadly těsně. Tak těsně, že kdyby někdo o jednu slámu špatně šlápnul, Nacíček s Fracíčkem by se ke korýtkům ani nedostali. Nakonec si ale po volbách rozdělili korýtka spolu s kozlíkem Koblihou, který vždycky chce všechno spást, a šedou myší Pitomiem, který neví, čí je, a na veřejnost se vydává vždy pouze v převleku za hnědokočičáka.
Když zaslechl sedlák Pepa povyk, šel se podívat, co se to se v chlívku děje. Pod velkým nápisem „Chlívek na prvním místě“, uviděl sedlák zvířátka, jak se spokojeně krmí z nejhojnějších koryt. Když tu náhle ukázal na Nacíčka.
„Ty ne, Nacíčku, ty jsi tu jen brojil proti ostatním zvířátkům a adoroval jsi hnědokočičáky. Ty se tu krmit nemůžeš.“
Tu Nacíček zrudl až po rypák a začal se vztekat, že to svět neviděl. Jeho hlasité kvíkání bylo slyšet po celém chlívku. Chvíli Nacíček křičel: „Mně přece o koryto vůbec nejde! Klidně si ho vemte, kdo o něj stojí!“, za chvíli zase naříkal „Já to koryto chci, a chci a chci!“. Tohle dvojkvíkání ale sedláka Pepu neobměkčilo, a tak Nacíček o koryto přišel.
Situace využil pohotový Fracíček, klepaje Nacíčkovi na rameno, povídal: „Neboj se, Nacíčku. Já se budu krmit i z tvého korýtka, a to co zbude… to ti přinesu.“
Co mohl chudák Nacíček dělat? Jen souhlasit.
Jenže závist se šíří v chlívku rychleji, než prasečí mor. Fracíček měl dvě korýtka, zatímco Nacíček žádné. Vždyť přece on, Nacíček, velký Traktorista, co na traktoru odjezdil celou kampaň, měl mít jedno celé korýtko pouze a jenom pro sebe. Kdy se z něho stalo prasátko, které se spokojí se zbytky? Proto jednoho večera, když pozoroval, jak se Fracíček přejídá u druhého korýtka, už to nevydržel a čapnul Fracíčka pod jeho druhou bradou.
„Fracíčku, takhle to dál nejde. Ty se tu cpeš každý den a mně kručí v břiše hlady.“
„Ale Nacíčku,“ bránil se Fracíček, a z rypáku mu padaly drobky šrotu. „Dělám, co můžu.“
„A pozval jsi sedláka na skleničku? Třeba by ho to obměkčilo! Vytáhni mobil a piš! Budu ti diktovat: Pálím mošty v chlívku, přijď. Kobliha a Pitomio to podporují. Bude to bomba.“
Fracíček si povzdechl, vytáhl mobil a začal psát. „PALIM MOSTY V CHLIVKU! KOBLIHA A PITOMIO TO PODPORUJI. BUDE TO BOMBA!“
Netrvalo dlouho, dveře chlívku se rozrazily dokořán a ve dveřích stál do ruda rozžhavený sedlák Pepa s klackem v ruce.
„Já ti dám, že pálíš mosty!“ zakřičel Pepa a Nacíček s Fracíčkem na nic nečekali a vzali nohy na ramena.
Když pak kozlík Kobliha pozoroval, jak sedlák Pepa honí po statku Nacíčka a Fracíčka a všechna zvířátka na to upírají zraky se zatajeným dechem, spokojeně si poskočil na kopýtkách.
„Konečně mám klid na to, abych všechno spásl.“ pomyslel si a spásl, na co přišel.
