Článek
Ježek přitom patřil mezi nejviditelnější tváře letošního otřesu ve veřejnoprávní televizi. Na jaře veřejně a důrazně prosazoval odvolání generálního ředitele Jana Součka – v rozhovorech opakoval, že „je zralý na odvolání“ a že se tak má stát nejpozději do poloviny června. Rada Součka skutečně 6. května odvolala (15:2) s odkazem na sérii výtek a porušení povinností; hned poté rozjela volbu nástupce.
Očekávání „silného manažera zvenčí“ vs. realita interní volby
Po tak razantním kroku se v branži čekalo, s jakým „silným jménem“ přijde radní tábor prosazující změnu. Realita však přinesla něco jiného: z 21 přihlášených radní zúžili seznam na pět finálních kandidátů, z nichž čtyři byli dlouholetí interní manažeři ČT – Milan Fridrich (program), Hynek Chudárek (obchod), Miroslav Karas a Jiří Ponikelský; jedinou externí finalistkou byla Libuše Šmuclerová. Už tehdy bylo zjevné, že se hraje především „uvnitř domu“.
Pat, zákulisí a Ježkův obrat
První finálový den skončil patem (8:9, 9:8) mezi Fridrichem a Chudárkem. O týden později zůstala rada znovu zaseklá – dvakrát 8:8 – a přišla přestávka, po níž Milan Fridrich nečekaně odstoupil. Hynek Chudárek byl následně zvolen 13 hlasy ze 16 přítomných.
Klíčové je, co se stalo mezi přerušením a návratem do sálu. Sám Vlastimil Ježek v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu řekl, že zprostředkoval dohodu mezi oběma finalisty – a tím pat odblokoval. Moderátor mu položil přímou otázku, zda „sehrál rozhodující roli“ tím, že dohodu domluvil; Ježek připustil, že šlo o „maximum možného“ v dané chvíli. Jinými slovy: politikou, kterou sám předtím kritizoval, situaci sám vyřešil – a to v neprospěch „svého“ favorita.
Že stál v čele frakce podporující Milana Fridricha, popisovaly už dřívější texty – na druhé straně stáli radní, které veřejná debata spojovala s tvrdší linií vůči dřívějšímu vedení a otevřenou podporou odvolání Součka (mj. Lubomír „Xaver“ Veselý a Pavel Matocha). Veselý ostatně přímo při květnovém jednání oznámil, že „zvedne ruku pro odvolání“, a dožadoval se omluvy. Ježkův tábor se tak nakonec přizpůsobil druhé skupině a umožnil zvolení Chudárka.
Jak vypadá „cena“ za kompromis
Kritici dnes poukazují na symboliku: Ježek obětoval vlastního favorita (Fridrich odstoupil), zaběhl situaci do kompromisu, z něhož těžil protitábor – a krátce poté získal funkci místopředsedy. Přímý důkaz „obchodu za místo“ samozřejmě neexistuje a tvrdit opak by bylo spekulací; časová souslednost však zanechává pachuť, že původně slibovaná „pozitivní a funkční změna“ byla vyměněna za osobní posílení pozice v radě. Fakta – Fridrichův ústup, Chudárkův zisk 13 hlasů a dnešní Ježkovo povýšení – jsou ověřitelná. Jak si je veřejnost propojí, je na ní.
Co ztratila ČT a co z toho má Rada
Proces odvolání Součka, provázený ostrými výtkami i vzájemnými obviněními (Souček mimochodem část radních veřejně nařkl z nátlaku a po odvolání se brání žalobou), po sobě zanechal instituci v permanentní krizi důvěry. Do volby navíc vstupovaly vedle programových vizí i epizody o údajném ovlivňování hlasování SMS zprávami zpravodajského šéfa – bod, jehož projednání na program sám Ježek prosadil, a o den později se jej snažil z programu stáhnout. Takové kličkování spíše prohlubuje dojem, že se hraje o mocenské rovnováhy, ne o jasnou vizi pro veřejnoprávní médium.
Shrnutí: Od tváře změny k manažerovi kompromisu
Je fér uznat, že rady mají povinnost patové situace řešit – a že dohoda Fridrich–Chudárek zabránila pokračování paralýzy. Jenže politický kapitál, s nímž Vlastimil Ježek na jaře vystupoval („do léta musíme mít nového, silného šéfa“), skončil u interního aranžmá a u výsledku, který nadchne málokoho mimo radniční kruhy. A do toho dnešní hlasování, které Ježka vrací do předsednictva Rady ČT.
Zůstává proto nepříjemná pointa: zatímco část veřejnosti čekala, že Ježek po radikálním zásahu přivede do ČT silného lídra „zvenčí“, reálná změna se smrskla na výměnu křesel – a s ní i na posílení Ježkovy vlastní funkce.
