Článek
Dětská fantazie nezná hranice. Co všechno dokážou vymyslet, mi někdy hlava nebere. Přemýšlejí v souvislostech, ale tak trochu kouzelně.
Ještě neví, že by něco nešlo uskutečnit, a v jejich hlavách je možné úplně cokoliv. A to je na tom to krásné.
My dospělí se do dětských let vrátit nemůžeme, ale můžeme tu fascinaci světem kolem sebe alespoň zažít spolu s nimi. Mně se to naposledy podařilo při stavbě domečku pro ježka.
A nejkouzelnější na tom bylo, že se dětem jejich přání nakonec splnilo.
Kolik podobných domů pro ježky už skončilo neúspěchem? Za mého mládí jich bylo nepočítaně
My rodiče jsme to původně brali jen jako podzimní kratochvíli, aby s námi děti zůstaly na zahradě, dokud ještě trochu hřeje slunce.
Manželka jen tak z legrace navrhla, aby děti postavily úkryt pro ježka. Základ to mělo už ve školce, kde děti před lety na podzim zakopávaly ručně vyrobené ježky do hromady listí. Teď si ale hromadu musely vytvořit samy.
Plnily bedny a kolečka listím z ovocných stromů a dokonce si z léta přinesly i pár rekvizit (šišky a větve). Nakonec nám vzadu na zahradě mezi vyvýšenými záhony vyrostla pořádná hromada listí.
Nudíte se? Postavte úkryt pro ježka
Stačilo mi vidět to nadšení v dětských očích, když úkryt stavěly a byly přesvědčené, že ježek určitě příjde. Domeček nazdobily a pravidelně dělaly inspekce.
V listí se nám však skutečně zabydlel ježek
My s manželkou jsme jim přitakávali, že „ano, určitě přijde“, ale mysleli jsme si své.
Jsme realisté a nedoufali jsme ani v nejmenším, že by ježek náhodou našel hromadu listí na zahradě zrovna tam, kde ji děti postavily.
K tomu všemu se přidali i prarodiče, kteří chtěli do hromady „propašovat“ papírové ježky, aby se tam alespoň někdo zabydlel a děti měly radost.
Papírového ježka děti prohlédly ještě před jeho usazením na místo. Do hromady listí tak prostě musel přijít živý exemplář
Děti ale pokus o podstrčení ježků odhalily dřív, než se to podařilo. Kartonové ježky si místo toho vymalovaly a hromada listí na zahradě zůstala.
Když jsem odjel na pracovní cestu, večer jsem si s rodinou telefonoval a dozvěděl se, že do hromady listí opravdu zavítal ježek.
Říkám si: no jasně, ježek.
Děti ale byly neoblomné, že opravdu přišel a že se splnilo, co si tolik přály. Přiznám se, že jsem tomu věřil jen napůl.
Po návratu jsem však zjistil, že děti v našem zahradním hotelu skutečně ubytovaly ježka. Stačilo za dne hráběmi trochu odhrnout listí a pod ním spal opravdový bodlináč.
Máme doma ježka. Fakt!
Zatímco my s manželkou nevěřícně koukali, děti to vzaly jako naprostou samozřejmost. Jejich reakce nebyla ve stylu „říkaly jsme vám to“, spíš se divily, že ježek přišel tak rychle.
V koutě zahrady nebyl dokonalý pořádek, ale organizovaný nepořádek, který ježka skutečně nalákal. Pes dostal na zahradě zákaz vstupu a my jsme po ní chodili po špičkách.
Ježek to měl i s příkrmem, nakonec šel o dům dál. My mu to ale nenáme za zlé, dětem udělal velkou radost
Pro děti to byl samozřejmě zcela nový zážitek. Po velké žábě, která se nám v létě zatoulala do skleníku, to bylo další netradiční zvíře, které mohly vidět na vlastní oči.
Ježka jsme nechali spát a už jsme ho neodkrývali, před zimou jsme ho ale ještě trochu dokrmovali kapsičkami pro kočky. Prostě servis, jak se patří.
Ježek u nás pobyl několik dní, pak se oteplilo a on zmizel prozkoumávat okolí. Za týden byl zpátky a my jsme ho ochotně ubytovali, ale od té doby se po něm slehla zem.
A když začalo ubývat jídlo v misce, ale ježek nikde, zjistili jsme, že jsme asi krmili jinou divou zvěř :-) zřejmě kunu schovanou v blízkých thujích, zanechala za sebou předmět doličný, svůj exkrement.
Teploty teď hraničí s mrazy a ježek je pryč. Možná si našel ještě teplejší místečko než to naše, možná se k nám opět vrátí, uvidíme.
A vlastně mi to celé ukázalo, že děti nepotřebují mobily, hodiny u televize nebo u počítače ani drahé hračky. Ke spokojenosti jim stačí objevit spokojeného spícího ježka na zahradě, a to všechno jen díky obyčejné hromadě listí.
To, že se ježek ubytoval právě u nich, jim z hlavy nikdo nikdy nevymaže. A že je ježek někde jinde?
I na tom můžeme ukázat dětem, že tohle je prostě život. I my se máme někde tak dobře, že tomu místu začneme říkat domov. A nemusí to být v první „hromadě listí“, kterou si v životě vytvoříme nebo se do ní nastěhujeme.
Zdroj:
vlastní zkušenosti
