Jižní Korea je zemí velkých kontrastů. Přejdete cestu a jste stovky let nazpět

Z Prahy do jihokorejského Soulu neexistuje přímá linka, a tak bylo nutné přestoupit v Dubaji. Z Prahy let trvá 5 hodin a 45 minut, letěl jsem Boeingem 777 (dnes létá běžně Airbus A380). V Dubaji jsem měl čtyři hodiny na přestup a navazující let trval 8 hodin a dvacet minut. V obou případech jsem letěl se společností Emirates, a to se špičkovým servisem a výborným jídlem na palubě. Tady nemám vůbec co dodat.

Což o to, let byl pohodlný (i v ekonomické třídě), ale ta dálka je pravdu extrémní. V součtu 14 hodin v letadle - člověk už ani neví, jak si sednout, nebaví ho sledovat filmy ani číst knihy. A když se nepodaří pořádně „zabrat“, je takový dálkový let doslova utrpení. Nakonec jsem to nějak zvládl, přestože se mi let zdál skoro nekonečný. Když jsme před sedmou večerní dosedli na letiště Incheon, byl jsem upřímně rád, že mám cestu už za sebou. Ještě je třeba dodat, že bylo nutné před cestou vyplnit cestovní registraci K-ETA, což je něco jako americká ESTA nebo britská ETA. Od registrace online až po potvrzení žádosti to zabralo jen dva dny, K-ETA vyšla na 10 tisíc wonů, což je zhruba 170 Kč.

Hned první dojmy z letiště byly pozitivní, vše vypadalo nově a moderně, prostě bylo vidět, že jsem přiletěl do země, která je technologicky skutečně na výši. A nebyl jsem sám, kdo si všiml neobvyklých pasažérů, kteří letěli nejen s námi, ale také přiletěli do Soulu z dalších zemí. Jednalo se o skauty, kteří přilétali na 25. světové skautské Jamboree. A právě Jamboree se při mé návštěvě Soulu stalo z prakticky neznámé události světovým eventem, na který reagovaly snad všechny státy světa. Já jsem měl jeho účastníky doslova z první ruky.

Soul je technologické město se spoustou moderních mrakodrapů jako v USA, ale současně hned vedle mrakodrapů najdete živoucí odkaz na historii. Doslova vám stačí jen to, že přejdete cestu, a hluk velkoměsta, auta, doprava, věžáky, letadla - to vše hned vezme za své. 200 metrů od hotelu mi stačilo přejít silnici a rázem jsem se dostal do chrámového komplexu Bongeunsa Temple, který se datuje do roku 794!

Typické pagody s kamennými průchody, lampionovými provazy a samotným polootevřeným chrámem, v němž praktikovali buddhisté. Stačilo jen zaposlouchat se do modliteb, a člověk hned zapomněl na vše, co se okolo něj děje. Klid a mír, a to přiznávám, že nejsem nábožensky založený. Ale tady na tomto chrámovém místě prostě „něco“ bylo. Lidé, především starší ženy, zapalovaly svíčky a jen tak seděly a rozjímaly před sochou Buddhy Maitréji, která je vysoká 23 metrů.

Celý komplex měl několik budov, já vystoupal až nad ně do lesa Bongeun Park, z něhož byl výhled na chrám odkazující na historii Koreje. V průčelí chrámu byl např. symbol Taegeuk používaný od starověku, který byl ve druhé světové válce v upravené podobě zneužit k politice a propagandě. A hned za chrámem vyčnívaly mrakodrapy, hotely a věžáky jako symboly moderní doby.

Jako by snad kontrast ani nemohl být větší. Stačilo jen přejít silnici a člověk se vrátil o stovky let nazpět. Atmosféru tomu však dodával i jeden prvek pro mě do té doby absolutně neznámý - cikády.

Byly slyšet úplně všude a tipuji, že místní je už berou jako bílý šum, byly však extrémně hlasité, a kde byl kousek zeleně, tam i „bubnovaly“ cikády. Když si dnes pustím natočená videa, jsou extrémně hlasité.

A když jsem se z hotelu zase vydal na druhou stranu, došel jsem k tak trochu nevkusné soše Gangnam Style, po které je pojmenované i náměstí. A to na počest K-Pop skladby rappera Psy, který ji pojmenoval právě po čtvrti Soulu - Gangnam. I když skladbu z roku 2012 neznáte, když ji slyšíte, hned máte představu, o co se jedná, a možná si vybavíte i taneční kroky.

Návštěva chrámu mi otevřela oči v tom, jak vnímat Soul jako takový. Uvědomil jsem si, že svět zde definují prakticky jen tři hlavní barvy: černá, šedá a bílá.

Ať už se bavíme o barvách aut (žádné jiné barvy tu skutečně nejezdí), o barvách budov i o oblečení Jihokorejců. Tady prostě žádné pastelové barvy (ve velkém) nenajdete. A tyto odstíny tak nějak symbolizují i důraz na práci a byznys, protože Jihokorejci jsou velcí workoholici (pracují až 3 tisíce hodin ročně), kteří často upřednostňují práci před rodinou. Z barev mi jasně vychází, že práce je pro ně to nejdůležitější.

Když se s některými Jihokorejci potkáte, jsou usměvaví, úslužní a udělali by pro vás cokoliv. Zvláště ženy jsou ale překvapivě stydlivé.

Když jsme tři muži přistoupili do výtahu do restaurace (jeli jsme dvě poschodí), žena, která ve výtahu byla z dřívějšího poschodí, těsně před zavřením dveří utekla a vyšla schody raději po svých. Stačil jí pohled na Evropany, my však byli úplně potichu a nechovali jsme nijak nepatřičně. Inu, jiný svět.

Když jsme se vydali do centra města, je to jako v Americe. Ulice plné lidí, všude reklamní poutače a pořádek.

A to i v bočních ulicích, chaos snad jen panuje na pouličních sloupech při napojení domů na elektrickou síť. Něco mi říká, že tohle by podle evropských norem rozhodně neprošlo.

V Soulu je hned pět královských paláců, já jsem zamířil na prohlídku toho nejznámějšího s názvem Gyeongbokgung Palace, na nějž navazuje náměstí Gwanghwamun Square. Jedná se o první a také hlavní palác v dynastii Joseon, který byl postavený v roce 1395. Palácový komplex obsahuje pavilon Gyeonghoeru, rybníček a pavilon Hyangwonjeong a honosnou trojitou vstupní bránu Gwanghwamun.

Přímo na místě to byl nevšední zážitek, třeba kontrast ženy v krojích za zdmi 630 let starého paláce a za nimi high-tech výškové budovy a mrakodrapy s kancelářemi. A právě tyto staré památky nabízí únik od moderní technologické doby, která je v mnohých případech až příliš rychlá.

Mohl jsem se podívat přímo do útrob paláců s nádhernou výzdobou a buddhistickými motivy a ve venkovních prostorách obdivovat důmyslnou architekturu, nejen budov, ale i samotného prostranství. Důmyslně řešená akustika dokáže zajistit, že na jednom konkrétním místě slyšíte šepot z relativně vzdáleného místa. V neposlední řadě je celý areál hodně fotogenický. Turistů je zde opravdu hodně, ale pokud se nevydáte jen po těch nejvyhlášenějších cílech a trochu dále od hlavní trasy, klidně se vám stane, že budete úplně sami před budovou, ve které zpívá mnich.

Kvůli extrémnímu horku jsem však nebyl schopen obejít areál celý, ale jen vybraná místa, protože jsem velmi rychle vypil litr vody a byl jsem na suchu. A zhruba ve stejnou dobu začaly do médií prosakovat informace o extrémním počasí v Koreji, které nakonec stálo za předčasným ukončením skautského Jamboree.

To muselo být evakuováno a několik skautů muselo být kvůli extrémním vedrům hospitalizováno. Na telefon mi dokonce v korejštině dorazilo varování o tom, že horka jsou skutečně extrémní. V 8:50 už na teploměru svítilo 30,1 stupňů ve stínu, před šestou večerní pak teploměr ukazoval přesně 40°C!

Dalším cílem byla nákupní čtvrť Myeongdong shopping district, která byla přeplněná obchody a také turisty. V horní části ulice bylo možné vidět představení taneční skupiny, která byla zřejmě v Koreji hodně populární, dokonce bylo zakázáno pořizovat jakékoliv audiovizuální záznamy.

A další zastávkou byla tržnice Namdaemun Market, kde se nabízely třeba různé druhy mušlí a mořských plodů. Z autobusu jsem dokonce zahlédl i olympijský stadion, kde se v roce 1988 konaly XXIV. letní olympijské hry.

Velkoměsto na mě i přes hustou dopravu a hustou zástavbu působilo na svou velikosti (v Soulu žije 9,3 milionů obyvatel) klidným dojmem. Na cestách jsem nezažil nějakou agresi, prakticky nikdo na nikoho netroubil a v ulicích byl pořádek. Překvapený jsem byl z vysoké kvality cest, když jsem se vydal autobusem do vnitrozemí. Výjezd ze Soulu byl trochu problematický, přestože jsou zde pruhy pro autobusy. Šest pruhů v jednom směru dlouho stálo, než se dálnice pozvolna rozjela, mimo Soul se však jelo rychle, a bohatě stačil dvoupruh.

Krajina je nečekaně hodně zalesněná, cesta vedla hustými lesy, nad kterými se v relativně nízké výšce vznášela mlha. Podél cesty jsem potkal obrovské skleníky pro pěstování rostlin, kolem projel rychlovlak, bylo vidět spoustu víceúrovňových mostů směřujících do aglomerací se spoustou výškových budov, které obklopovaly husté lesy.

Podél cesty bylo dále vidět spoustu rozestavěných projektů a gigantické tovární budovy, např. od LG a Samsungu. Vnitrozemí by rozhodně stálo za detailnější prozkoumání, jenže nebylo času nazbyt.

Speciálně musím vyzdvihnout i jídlo, které mají Jihokorejci špičkové. Typické je pro ně tzv. Korean Barbecue, kdy se maso dělá na centrálním grilu v čele stolu, Kimchi, korejské rolky a hodně kořeněné zeleniny a masa na různý způsob. Většina obědů a večeří bylo formou ochutnávek různých jídel, některá z nich měla hodně specifické chutě, ale většinou to byl experiment, který mi ve finále hodně zachutnal. A z TOP 10 pokrmů jsem, bez zapamatování názvu, vizuálně ochutnal úplně vše.

Jižní Korea měla své kouzlo, ale cesta pro mě byla na větší zkoumání relativně krátká. Dokážu si představit i Soul jako úvodní a konečnou destinaci, a přitom prozkoumávat přírodní a historické památky Jižní Koreje. Ale něco mi říká, že i čtrnáct dní by tady bylo hrozně málo.