Las Vegas a Údolí smrti. Ve Městě hříchu jsem zvítězil nad hracím automatem

Má první cesta na západ USA se uskutečnila v lednu 2018, tedy ještě před vypuknutím světové pandemie, na kterou už mnozí z nás dávno zapomněli. Hlavním cílem bylo Las Vegas a místní veletrh CES (Consumer Electronic Show), na který jsem sice měl vstupenku, ale ubytování jsem si musel zařídit po vlastní ose. A protože se ubytování v hotelech na Stripu šplhalo do neskutečných výšek, volil jsem ubytování v soukromí - Airbnb. Do Las Vegas jsem letěl s British Airways, zpáteční cesta byla v režii aerolinky Delta.

Z Londýna je to do Las Vegas opravdu velká dálka. Let trvá téměř 11 hodin, a let byl navíc téměř dvě hodiny zpožděný už na odletu. Noční příjezd na ubytování Uberem byl bez problémů, ale po letu, kdy jsem nespal, jsem sotva pletl nohama.

Ubytování jsem měl v domečku na dohled hotelu Stratosphere s několika pokoji, přičemž každý z nich měl vlastní koupelnu s WC. Kuchyň byla společná. Vstupní dveře a pokoj měly zámek na kód, který mi však zprvu nefungoval. Nakonec jsem se však přes oba zámky dostal a mohl se alespoň pár hodin prospat.

Už druhý den ráno mě totiž čekal předem domluvený jednodenní výlet do Údolí smrti, který vyšel na 219 dolarů (dnes 279 dolarů). Jelo se Fordem Transit (2016) v malé skupině, bylo nás celkem šest (dnes až 14 osob), a já seděl hned u řidiče, který po celou cestu nedokázal zavřít pusu.

Zato jsme však probrali úplně všechno, a výlet byl úplně skvělý. Včetně mezizastávky ve „westernovém salonu“ po cestě, žádný kýč, prostě nekonečná rovná cesta do hor - Amerika se vším všudy. Součástí výletu byla přibalená svačina (dnes už bez jídla), voda a zaplacený vstup do parku Death Valley.

Z Las Vegas jsme se vydali po cestě 160 směrem na Pahrump, kde jsme zastavili na čerpací stanici a také jsme si dali kafe a malé občerstvení. Prakticky uprostřed pouště je zde kasino, ve kterém v devět ráno samozřejmě nikdo nebyl.

Pokud ale na vás gamblerství přijde, jsou zde automaty úplně všude a dostupné 24 hodin denně. Najdete je od lékáren až po letištní terminál. Dále jsme pokračovali přes Death Valley Junction až na několik dílčích cílů naší cesty.

Zastavovali jsme hned na několika lokacích. Nejprve to byla vyhlídka Zabriskie Point, která je nejčastěji fotografovaným místem Death Valley.

Kopcovitý terén má špičkové stíny, které dotváří až dechberoucí scenérii. Následovala Artist's Palette, kde je scenérie kopců vylepšená barvami - tradiční hnědou doplňuje červená, oranžová, žlutá, modrá, růžová a zelená. Tyto „nástřiky“ pocházejí z vulkanických ložisek, které byly bohaté na sloučeniny, jako jsou oxidy železa a chloritany. Na fotkách pak barvy splývají v jakési duhové efekty, které vdechly tomuto místu svůj název.

Další zastávkou byl Devil's Golf Course. Jedná se o plochu, která je pokrytá netradičními krystaly soli. A vypadá jako všechno, jen ne golfové hřiště. Prostě pustina se vším všudy, solné výstupky byly navíc hodně ostré, a chůze na přístupných částech byla dost nepříjemná. Kdyby tu člověk uklouzl, tak by se na rukách hodně pořezal.

Největší zážitek byla pro mě procházka v Badwater Basin, která je 85,5 m pod hladinou moře. Vyprahlá zem se zbytky soli a opuštěný zbytek jezírka. Prostě Údolí smrti se vším všudy. Z části se šlo po dřevěné plošině, z části pak přímo po soli.

Bylo tam několik desítek lidí, ale všichni jsme si udržovali rozestupy, aby si každý mohl tuto speciální chvíli naplno užít. Osobně mě u jedné z cedulí pobavila nálepka fanoušků fotbalového klubu Ruch Chorzów - Poláci jsou skutečně úplně všude. Na závěr nás čekala vyhlídka Dante's View. Po cestě jsme ještě několikrát neplánovaně zastavili, když stál výhled opravdu za to.

Scénérie byly opravdu neskutečné, stejně jako nesnesitelné horko. Představte si, že máte extrémní žízeň, vypijete najednou půl litru vychlazené vody a po pěti minutách máte zase extrémní žízeň. Auto mělo klimatizaci a vezli jsme spoustu vody, bez ní by se to opravdu nedalo přežít.

V Las Vegas jsem se svezl samořídícím autem, a to v době, kdy autonomní vozidla teprve začínala. Třeba dnes berou lidé v San Franciscu samořídící taxíky jako naprostou samozřejmost. Veletrh CES byl roztahaný, nejen na výstavišti, ale také v tzv. Ballrooms v hotelech na celém Stripu.

Neplánovaně jsem tak navštívil řadu z nich (Mandalay Bay, Venetian, Encore) a prošel se okolo dalších šílených hotelů na Stripu. V žádném jiném městě na světě neuvidíte vedle sebe romantickou Paříž s Eiffelovou věží nebo romantické Benátky s gondolami

Najdete tu i mrakodrapy z New Yorku se Sochou Svobody, cirkusové šapitó nebo futuristickou věž Stratosphere. A spoustu dalších šíleností.

Las Vegas si skutečně žije vlastním životem a jsou zde „šílenosti“, na které jinde ve světě nenarazíte. Společným prvkem všech hotelů je to, že prakticky nejde najít jejich recepce. Přízemí i první poschodí - to jsou nekonečné lány herních automatů.

Ani já jsem neodolal, ale ne v hotelech, nýbrž až na letištním terminálu při čekání na odlet. Moc jsem sice nechápal princip a detaily konkrétní hry, ale vytipoval jsem si jeden automat, dal jsem do něj pětidolarovku a vyhrál jsem 34,50!

Ale ve formě voucheru, který jsem musel uplatnit na místě. Na terminálu jsem pak těsně před odletem pobíhal do všech stran, abych našel někoho z obsluhy.

Nakonec jsem pána objevil (dvoumetrový, vypadal jako sekuriťák se zbraní u boku), předložil mu voucher, on vytáhl z kapes obří balík 20, 50 a 100dolarových bankovek a vyplatil mi mou výhru 35 dolarů (drobné nechtěl). A já mohl s pocitem vítězství směle opustit Las Vegas.