Pánská jízda na Madeiře. Vzal jsem s sebou otce a tchána a nemělo to chybu

Netrvalo dlouho, abych k cestě přemluvil otce a tchána, a my si mohli vyrazit na pánskou jízdu. Nikdy mě tato kombinace nenapadla, a ne že bych musel vyloženě utužovat rodinné vztahy, ale s rodiči už, díky svým vlastním dětem, netrávím tolik času, co dříve. A tak se u této dovolené dalo spojit příjemné s užitečným.

Organizace dovolené samozřejmě padla na mě, ale neměl jsem s tím sebemenší problém. Musel jsem hlavně zvolit dílčí strategii, a to, zda se budeme po ostrově postupně přesouvat a měnit ubytování, nebo vyrážet z centrálního hotelu, v němž budeme ubytovaní celý týden. Kvůli akčnosti celé výpravy jsem zvolil druhou variantu. Na některých hotelech zůstaneme den, u některých dva dny - podle toho, jak si trasu okolo ostrova naplánujeme.

Přesuny autobusem jsem zavrhl už při domácím plánování. Na letišti si půjčíme auto a na stejném místě jej zase vrátíme. Cílem bylo objet celý ostrov a vidět to nejdůležitější. A to se nám (až na jedno mé soukromé přání) vydařilo. Za týdenní pobyt jsme toho zvládli maximum možného, od několika levád a turistických tras přes ochutnávku vína, pálenky, banánového piva, botanickou zahradu, mlžný les, banánové plantáže až po lednové koupání v oceánu. A rozhodně to stálo za to.

Madeira se považuje za ostrov věčného jara. My jsme zde byli začátkem ledna 2023, kdy byly noční teploty 15 stupňů a denní maximálně 21 stupňů. V zimě všeobecně teplota neklesá pod 18 °C. Jedná se o autonomní oblast Portugalska, takže jsme neopustili Evropskou unii, byť jsme byli 520 km západně od Maroka a 805 km od pevninského Portugalska.

Úředním jazykem je portugalština, ale domluvili jsme se anglicky. Tedy alespoň v ubytovacích zařízeních, v muzeích a restauracích bylo dorozumění někdy trochu problém. Lidé však byli vstřícní, usměvaví a bylo vidět, že si pobyt na ostrově užívají. Z pobytu na ostrově (až na mnohdy šílené úzké cesty) mám dojem klidu a pohody. Není divu, že je právě Madeira nejoblíbenějším ostrovem Portugalska. Je celoročním letoviskem, nejen pro Portugalce, ale také pro Brity nebo Němce.

Z Prahy na Madeiru to přímým letem trvá čtyři a půl hodiny, zvolili jsme Smartwings, u něhož jsme našli akční ceny letenek. A byl to let, na který budu ještě dlouho vzpomínat. V Boeingu 737-800 pro 189 cestujících nás bylo zhruba 40. Každý z naší tříčlenné výpravy dostal jednu řadu sedadel, což platilo i pro všechny ostatní cestující. Rozsadila nás letuška, aby bylo letadlo správně vyvážené. To jsem do té doby na žádném komerčním letu nezažil a zřejmě už ani nezažiju. Tchán dokonce vyfasoval sedačku poblíž nouzového východu, ovšem před ním sedadlo úplně chybělo. Mohl si tak při letu pohodlně natáhnout nohy a samozřejmě to musel i zdokumentovat.

Jenže čtrnáct dní před odletem nám byl bez udání důvodu zrušen zpáteční let. Letecká společnost vrátila polovinu ceny za letenku a my museli rychle vymyslet náhradní způsob, jak se dostat zpět. Bookovali jsme Ryanair přes Londýn - Stansted (ještě před zavedením dopravních podmínek ETA), a z něj opět Ryanair do Prahy - tedy dva zcela samostatné lety. A to znamenalo, že jsme museli v Londýně vyzvednout zavazadla a opětovně s nimi přejít na pasovou kontrolu a kontrolu zavazadel. Přikoupil jsem k tomu ještě Fast Track, abychom nikde nečekali, jinak by se to totiž stihnout nedalo. A právě z návratu zpět jsem měl největší obavy.

Po příletu jsme se samozřejmě hned vydali k přepážce autopůjčovny, přičemž auto jsem měl zamluvené už několik měsíců dopředu. Vybral jsem Seat Arona v automatu, se kterým jezdím běžně, a nechtěl jsem na Madeiře zkoušet žádné experimenty s manuálem. Už při rezervaci auta jsem měl ale pochyby, v potvrzení přišla jen třída auta a potvrzení automatu, přesný mnou vybraný model ale chyběl.

Chtěl jsem, aby si to tchán a otec užili, a tak jsem se stal výhradním řidičem, který však nevěděl, že to, co v Česku znamená úzká cesta, to je na Madeiře ještě relativně široká komunikace. Samozřejmě, mnou vybrané auto nebylo k dispozici, a tak jsme dostali pár let starý Peugeot 2008. Pro tři bylo dostatečné, a pro mě bylo důležité, že měl automat. Ze všech stran jsem si auto nafotil, zejména stávající kosmetické nedostatky, a mohli jsme vyrazit. Do auta jsme se kolem páté pohodlně naložili, jenže už první kilometry směrem k prvnímu ubytování naznačily, že z auta není moc dobrý výhled a že je na místní poměry dosti široké. Řídit na Madeiře je rozhodně Zážitek s velkým Z.

Rozpis výdajů:

Za zmínku stál už samotný přílet k ostrovu. Přistání může absolvovat pouze pilot, který prodělal speciální školení. Dráha má délku 2 777 metrů a hned po dosednutí letadlo maximálně brzdí, aby zastavilo před koncem dráhy, která je 59 metrů nad hladinou moře.

Hned z letiště jsme se jeli ubytovat do města Santana (Hotel O Colmo), které se stalo naší základnou hned na tři noci. U všech hotelů jsme rezervovali ubytování se snídaní, kde jsme vždy doladili strategický plán na aktuální den. Základní harmonogram jsme měli už z Česka, ale doladili jsme jej vždy podle fyzické kondice a podle aktuálního počasí.

Po příjezdu na hotel jsme si šli nafotit ikonické domečky v Santaně a dali jsme si večeři v restauraci poblíž odbočky k hotelu, kde mimo nás vůbec nikdo nebyl. Další den ráno jsme po snídani vyrazili na první túru - konkrétně na nádhernou vycházku PR8 Ponta de São Lourenço. A to až k vyhlídce Miradouro Ponta do Furado. Na první den to rozhodně nebyl žádný malý fyzický výkon, túra v zemi nikoho zabrala čtyři hodiny, a protože nám vyšlo počasí, výhledy stály opravdu za to.

Tím ale den rozhodně nekončil. Odpoledne jsme se vydali směrem k Porto da Cruz, kde jsme absolvovali prohlídku lihovaru North Mills Destillery včetně ochutnávky (samozřejmě mimo mě).

Následně jsme si svlažili nohy v oceánu na nedaleké pláži Praia da Alagoa, kterou jsme měli jen pro sebe. Vlny ale byly vysoké, takže to na koupání ještě nebylo.

Při cestě zpět do Santany nás ještě zaujala vyhlídka Miradouro do Guindaste, tedy skleněná plošina vysunutá nad hladinou oceánu. Slunce svítilo, a tak jsme si zde nafotili úchvatné fotografie. Kousek dál jsme se zvěčnili s oceánem a útesy na pozadí.

Začali jsme pěkně zostra, a tak byla hned další den v plánu túra levádou. Pojem Leváda označuje zavlažovací kanály na Madeiře přivádějící vodu z oblastí bohatých na podzemní vodu do zemědělských částí, zejména na jihu ostrova. A právě okolo levád vedou ty nejlepší turistické trasy, a pokud jste na Madeiře, minimálně jednu prostě musíte absolvovat.

My si vybrali PR9 Levada do Caldeirão Verde s volitelným pokračováním na Caldeirão do Inferno, ovšem zatímco první část trasy byla velmi dobře značená a bezpečná, u volitelného pokračování už místy chybělo zábradlí, a dokonce jsme narazili i na protrženou levádu, takže jsme se rozhodli, že dále pokračovat nebudeme.

I kvůli riziku padajících kamenů, mlze, kdy nebylo vidět na krok, a vodopádu, kterým bychom museli projít do dalších tunelů. Čelovku jsme měli připravenou, riziko ale jednoznačně nestálo za to. Už tehdy byla tato trasa v mapách vedená jako uzavřená, viděli jsme však turisty, kteří nedbali varování a pokračovali dále.

Poslední kilometry byly nekonečné, a vůbec jsme nevěřili informačním cedulím. Podle nich jsme ušli 500 metrů, ale podle telefonu to bylo asi 2 km. Vypovídající je i cedule výše, na které kreativní turista napsal, co skutečně údaj o vzdálenosti znamená. I tak však PR9 stála za to, ušli jsme necelých 15 km, viděli jsme úžasné výhledy, potkali několik vodopádů. Vyšli jsme o půl desáté a zpět u auta jsme byli kolem čtvrté. S sebou rozhodně dostatek vody a velkou svačinu.

Po snídani jsme se zabalili a vyrazili z hotelu na další akční den. Cílem byl Hotel Euro Moniz v městě Porto Moniz, před nímž se dalo velmi dobře zaparkovat, takže jsme z hotelového pokoje viděli na auto. Jako první zastávku dne jsme si naplánovali mystické ruiny Ruínas de São Jorge, kde z původního obydlí vlastně zůstal jen portál směřující do oceánu.

A to bylo skutečně kouzelné neobydlené místo, kde jsme byli jen my, oceán a kameny. Mezi nimi jsme našli zaklíněný oranžovo-červeno-hnědý kámen ve tvaru vejce, který působil jako pěst na oko a vzbuzoval spoustu otázek stejně jako ruiny, kterými jsme prošli.

Cesta nás dále vedla podél pobřeží a několikrát jsme zastavovali na vyhlídkách na útesech, z nichž byl až neskutečný výhled do okolí. Neplánovaně jsme zastavili v Muzeu vína (Museu do Vinho e da Vinha) v Arco de Sao Jorge, kde jsme viděli něco z místní historické architektury a pěstování vína. Paní průvodkyně však bohužel neuměla anglicky. A mohli jsme si zde sednout do dřevěných saní, které jsou velkou turistickou atrakcí ve Funchalu.

Našim cílem dne však bylo vinařství Quinta do Barbusano, kde jsem málem ani nedojel (ale kdybych to otočil, určitě bych litoval), protože cesta k vinařství místy vypadala jako blátivá stezka pro zvěř. Nakonec jsme si však objednali pečivo, sýry a salámy, a k tomu ochutnávku místních vín při pohledu do malebného údolí zalitého sluncem. A asi i vám je jasné, že jsme na všechny strasti z cesty v tu ráno zapomněli. Navíc jsme museli sedět venku, protože vnitřní část vinařství obsadilo stádo ovcí, které se nahnalo dovnitř (div že neprorazilo prosklené dveře) a nechtělo opustit střechu nad hlavou.

Pozdě odpoledne jsme přijeli do Porto Moniz, abychom zjistili, že jsou místní přírodní jezírka uzavřená. A to kvůli vysokým vlnám. Ubytovali jsme se na hotelu, prošli jsme se večerním osvětleným městem, dali si večeři a šli se připravovat na další zážitkový den.

V Porto Moniz jsme zůstávali ještě jednu noc, a tak jsme po snídani ještě nebalili, ale rovnou vyrazili na další levádu. Tentokrát to byla PR14 ve směru na magický les Fanal. Když jsme se levádou vyšplhali do vyšší nadmořské výšky, pokroucené stromy zahalila mlha, a byl to skutečně surrealistický zážitek, který bohužel nešel dost dobře zachytit na fotoaparát.

Kousek od cíle trasy jsme objevili dolinu, ve které byla přivázaná kráva a kde nebyl vůbec nikdo. Tady jsem měl dojem, jako by na mě skutečně mluvila příroda.

Focení nám zabralo hodně času, a navíc ještě bylo nutné počítat s cestou zpět. Na hotel jsme dorazili kolem čtvrté, prozkoumali jsme okolí hotelu, které nám ještě chybělo.

A večer jsme završili večeří v restauraci, kde jsme si objednali místní specialitu - rybu tkaničnici se smaženým banánem. Večer mí spolucestující okoštovali místní víno, které jsme si přivezli z vinařství. U ochutnávky to samozřejmě neskončilo…

Ráno jsme vyrazili z hotelu s tím, že další noc spíme zase jinde. Snídaně však stála za to, stejně jako u všech hotelů na naší trase.

Naší první zastávkou byl maják Miradouro Farol da Ponta do Pargo úplně na západním cípu ostrova s neskutečnými výhledy na útesy a na oceán.

O půl jedenácté jsme dorazili do města Calheta, kde jsme se v oceánu vůbec poprvé okoupali. Ve městě byla chráněná pláž za vlnolamy, kde jsme si v lednu mohli pořádně zaplavat a odpočinout na písečné pláži.

Po koupání jsme se vraceli směrem k zaparkovanému autu, abychom se podívali na už otevřený cukrovar Sociedade dos Engenhos da Calheta. Jedná se o poslední cukrovar na Madeiře, kde se můžete podívat dovnitř a ochutnat místní alkoholický nápoj Poncha nebo rum. Vstup je zdarma, prohlídka vypadala zajímavě, a za ochutnávku je třeba zaplatit. Pokud vám zachutná, můžete si samozřejmě zakoupit lahvované destiláty v různých objemech.

Protože jsme se potřebovali dostat dále, popojeli jsme do města Madalena do Mar, kde jsme se kolem jedné hodiny dali na túru RB3 Vereda da Vargem, což není příliš náročná trasa vedená mezi banánovými plantážemi. Oproti levádám to bylo zase něco jiného, a člověk mohl vidět banánovníky v různých fázích růstu, samozřejmě i včetně trsů banánů. Některé byly vyšší než dospělý člověk, některé byly zabalené v plastových sáčcích, jiné byly zase zcela volně přístupné. Po hodině a půl jsme se vrátili k autu a pokračovali jsme dále, protože den ještě neskončil.

Kolem půl čtvrté nás ještě čekala prohlídka v banánovém muzeu Museu da Banana da Madeira - BAM. Zde byl trochu problém zaparkovat, naštěstí jedno z aut vyjíždělo, a my mohli na jeho místo zaparkovat, ale tím také trochu způsobit dopravní kolaps, protože zde najednou odbočovalo příliš mnoho aut. Nakonec jsme se na parkovací místo vešli, ale bylo to jen o centimetry.

V muzeu banánů nás čekala krátká expozice uvnitř a poté prohlídka banánovníků okolo, včetně sazeniček ve sklenících. Kdybychom nebyli na banánové vycházce, asi bychom muzeum ocenili více. Přesto jsme však nemohli neochutnat místní banánové pivo. Pánové si dali osvěžující mok, já si nechal alespoň načepovat do PET lahve, ať si můžu jako řidič dát alespoň večer na hotelu. K němu to však už nebylo daleko.

Našim cílem dne byl hotel Enotel Sunset Bay, který má velmi netradiční parkování. Auto jsme nechali v tunelu, kterým kdysi dávno vedla cesta kolem pobřeží, ale nyní je z něj skutečně hodně unikátní parkoviště. Já sice celou noc nespal se strachem, co by se stalo, kdyby se tunel, jehož strop byl hodně popraskaný, zřítil na půjčené auto. Jenže tam parkují i jiní, a tak se určitě nic nestane…

Protože však bylo teprve půl páté, ještě jsme pěšky tunelem na druhou stranu vyrazili směrem k vodopádu Cascata dos Anjos, který padá z výšky na dnes nevyužívanou slepou cestu. A právě zde se všichni snaží o to získat co nejpřitažlivější fotky na Instagram, ať už nechají osprchovat auto nebo sebe (v plavkách nebo v oblečení). Ve čtvrt na sedm jsme pak ještě stihli západ slunce nad oceánem při večeři v restauraci Restaurante Sol Poente na útesu poblíž hotelu.

Náš týdenní trip se blížil ke konci, ráno jsme se nasnídali a vydali se směrem k hlavnímu městu Funchal. Po cestě jsme nemohli vynechat majestátní vyhlídku Miradouro do Cabo Girão, tedy opět skleněnou plošinu, která byla umístěna vysoko na útesech.

Kolem třičtvrtě na jedenáct jsme zaparkovali u přírodních bazénů Complexo Balnear do Lido ve Funchalu, které však byly zavřené. Odtud jsme se vydali pěšky do centra a obdivovali různobarevné květiny v zahradách, palmy a místní architekturu. Samozřejmě jsme zde viděli i spoustu hotelových rezortů či dokonce kasino. Bohužel jsem se nedostal do svého cíle, kterým bylo muzeum Christiana Ronalda. Byla neděle, a zrovna v neděli bylo zavřeno.

Kolem čtvrt na jednu jsme začali stoupat lanovkou směrem k botanické zahradě Jardim Botânico da Madeira, která byla pro tchána - fotografa místem k návštěvě číslo jedna. Byla zde flóra z celého světa, řada endemických druhů i různorodé ptactvo.

Určité části zahrad byly stylizované podle zemí a světadílů. Nadšenci botaniky by zde strávili celý den, my však měli jen pár hodin. A protože jsme zjistili, že nás dolů nesvezou proutěné saně (opět neděle, takže jejich řidiči mají volno), museli jsme se zpátky dolů k přístavišti vydat opět lanovkou. A poté jsme se pěšky vrátili zpět k zaparkovanému autu, ale jinou cestou, abychom prozkoumali i další uličky města.

Z Funchalu jsme se vymotali kolem čtvrté a směřovali jsme k letišti. V jeho blízkosti je benzinová stanice, na které tankují všichni, kteří vrací auto na letišti. I když jsme měli odlet až další den, rozhodli jsme se auto odevzdat už teď. Náš odlet byl brzy ráno, a tak bychom jen klíček od auta hodili do krabice. Já však chtěl auto nechat zkontrolovat obsluhou, abych později nesmyslně neplatil za poškození, které už na autě bylo předtím (měl jsem samozřejmě vše nafoceno). A protože jsem jezdil s autem jako v bavlnce, bylo předání v absolutním pořádku.

Z letiště jsme se vydali pěšky na hotel Solar Bom Jesus, který byl v docházkové vzdálenosti (cca 2 km). Jízda s kufrem sice byla nic moc, ale večerní procházka starým městem Santa Cruz stála za to. Zrovna jsme zde byli v době folklorních slavností Santo Amaro, takže jsme si vyslechli místní pěvecký sbor a v restauraci ochutnali místní pochutiny. Druhý den jsme na hotelu vstávali velmi brzo a vydali se i s kufry pěšky na letiště. Na části cesty chyběl chodník, ale doprava nebyla nijak hustá. Navíc, vyšlapané cestičky v trávě znamenaly, že nejsme první ani poslední, kteří se na letiště vydávají pěšky. Kolem třetí jsme byli na letišti, ve čtyři jsme měli boarding pass, nástup byl o čtvrt na šest.

Čekal nás let do Londýna (Stansted), kde jsme jako zázrakem (a díky Fast Tracku) taktak stihli přestup na letadlo do Prahy. Vyzvedli jsme si zavazadla, vyšli jsme z terminálu a opět do něj vstoupili. S Fast Trackem to šlo jako na drátkách, vedl jsem své spolucestující přes pasovou kontrolu, posléze přes kontrolu zavazadel a na gate do Prahy jsme přišli v ideální čas. Lépe to prostě dopadnout nemohlo. Hurá do Prahy a pak vlakem domů.

Tak nějak si říkám, že jsme zvládli všechno, resp. od všeho něco. Být na Madeiře delší dobu, asi bychom ještě přidali nějaké levády. Náš výběr byl ale hodně pestrý, a tak si troufám tvrdit, že by nás už asi nic nového nepřekvapilo. Anebo možná ano, ale času už nebylo nazbyt. Změnil bych na celé akci něco podstatného? Ano, možná bych jel okolo ostrova ve směru hodinových ručiček, a ne proti. V tom případě bych totiž mohl navštívit muzeum Christiana Ronalda, které bylo den před odletem (tj. v neděli) bohužel uzavřené. A nikoho z nás tato možnost ani ve skrytu duše nenapadla. CR7, tak někdy příště!