To nejlepší z ostrova Sal za den. Modré oko i příjemné setkání se žraloky

Jeden z ostrovů je neobydlený a jeden nemá vlastní přístup k pitné vodě. A právě to platí o ostrovu Sal, na který se za zhruba šest a půl hodiny dostanete letecky z Prahy. Kapverdy už sice nejsou „Evropa“, ovšem až do roku 1975 se jednalo o zámořskou kolonii (do roku 1951), resp. později o zámořskou provincii Portugalska.

Celý ostrov by bez turistů nemohl prakticky vůbec existovat. Přesto na něm najdete řadu míst, která stojí za to vidět. Pokud na Sal někdy zavítáte, stojí za to si ty největší atrakce ostrova objet za jeden den. Přesuny nejsou nikterak zdlouhavé, a u půldenních výletů byste o některá specifická místa zbytečně přišli. Záleží však na tom, jakým autem a s jak velkou skupinou vyrazíte na zkoumání ostrova. Vyrazit sami půjčeným autem bychom příliš nedoporučovali, protože některé cesty, na které by vás zavedla navigace, jsou prakticky jen vyježděné koleje v kamenech, které i místní zkušeně objíždějí tak, aby se jejich vozu nic nestalo.

Průvodci cestovních kanceláří samozřejmě ochotně nabízejí vlastní akční zážitky po ostrově, ale je to prakticky stejné jako jinde. Čím větší skupina, tím více se najde osob, které nedokáží pochopit, že časy odjezdů od jednotlivých míst nejsou orientační, ale naprosto přesné. Od hotelových hostů jsme se dozvěděli, že na některé „účastníky zájezdu“ se čekalo i hodinu, takže jsme si jen s manželkou potvrdili, že sázka na alternativu byla správnou volbou. Konkrétně jsme již dříve z Česka kontaktovali slovenského průvodce, který je na ostrově už několik let. Bonusem bylo i to, že jsme nejeli autobusem, ale terénními vozidly. Mohli jsme tak využít i řadu nezpevněných cest, na které se autobus prostě nemohl dostat. Cena 40 EUR na osobu přitom byla srovnatelná s nabídkou cestovní kanceláře.

Cesta začala hned na pláži za městem Santa Maria, která má příznačné označení Kite Beach. Právě na ní trénují „kajtaři“, protože zde mají stálý vítr a ideální podmínky pro to, aby mohli létat nad vodou, jezdit na vlnách, a to s různými kombinacemi nafukovacích plachet, surfů nebo kitů. Už tehdy jsme si však uvědomili první chybu, a to, že jsme ochotně sedli do korby Toyoty Hilux. Venku při jízdě extrémně fouká, a pokud jste na vítr v uších hodně citliví, může to být problém.

Jenže mnohem závažnější je prakticky nulová bezpečnost, protože na korbě je jen svařený rám s polstrováním, ale bezpečnostní pásy jaksi chybí. Přesto je zřejmě podle všech v pořádku, protože tak je na tom úplně každé auto, které potkáváme po cestě. Naštěstí uvnitř zbývají dvě volná místa, a tak po první zastávce ochotně přesedáme dovnitř. Pokud byste se dostali do podobné situace, trvejte na tom, že budete sedět uvnitř. Ulevíte uším, nebudete dýchat všudypřítomný prach (druhé a třetí auto ve skupině a sezení na korbě je to nejhorší), a uvnitř auta budete v daleko větším bezpečí.

Odbočujeme z asfaltové cesty poblíž dráhy pro monster trucky na cestu, které se snad ani cesta říkat nedá. Jedná se spíše o prašnou stezku na vyježděném kameni. Tou směřujeme k městečku Murdeira, kde se poblíž zátoky Baia da Murdeira nachází „popcornová“ pláž. V dálce vidíme dvojici, která si užívá pláž, na které mimo nás není vůbec nikdo. Chvíli se procházíme po pláži, která dostala své jméno po spojených bílých kamenech do tvaru, který připomíná popcorn. Už teď, relativně brzy dopoledne, si musíme objednat oběd v restauraci v Palmeiře, kam se dostaneme zhruba za 2 hodiny. Výběr v restauraci je sice rozmanitý, s manželkou volíme chobotnici, která pochází z místních vod. Veškeré dosavadní jídlo z hotelu má totiž svůj původ v kontinentální Evropě.

Pokračujeme podél pobřeží s výhledem na lví horu (Monte Leão). Touto cestou by místní hojně používané minibusy Toyota Coaster projely jen stěží. I náš řidič má často problém najít ideální stopu. Jen tak mimochodem mu koukám přes rameno a zjišťuji, že jeho rychloměr vůbec nefunguje a že mu na palubovce svítí dvě červené kontrolky a tři oranžové. To však na Salu není nic nečekaného. Třeba autobus, který nás vezl z letiště do hotelu, měl palubovku s blikajícím nápisem STOP, který doprovázelo varovné hlášení „brake error“. Nezbývá než důvěřovat místním…

Stoupáme do kopců a brzy je nám odměnou krásná vyhlídka na oceán a druhý pohled na lví horu. Na druhé straně je pak vidět jediných devět funkčních větrných elektráren na ostrově. Po chvíli odpočinku pokračujeme kolem letiště po asfaltové cestě, abychom za chvíli opět najeli na cestu z prachu, hlíny a kamení. Právě ta nás dovede do města Palmeira. Hned před jeho vjezdem míjíme dvojici, která u položené motorky o něčem usilovně debatuje s černošskou ženou. Následně se od průvodce dozvídáme, že tyto ženy někdy skáčou pod kola aut a motorek a za újmu na zdraví požadují finanční kompenzaci. I kdyby to byla pravda jen v jednom případě ze sta, je to další důvod, proč dopravu na Salu svěřit do rukou místním. Příjezd do Palmeiry signalizují velké nádrže na naftu, která se spaluje v generátorech, aby byla na celém ostrově dostupná elektrická energie. Nečekejte žádnou jasnou cestu, ale několik vyjetých kolejí v hlíně. Jakmile vjíždíme do města, konečně se vracíme na asfalt.

První zastávka vede do obchodu se suvenýry, v němž jsme mohli ochutnat místní pálenky. Je to navíc místo, kde lze koupit i některé skutečně lokální produkty, ale několik z nich není skladem, a to dlouhodobě. V obchodu jsme mohli, jako na jednom z mála míst na ostrově, bez problémů zaplatit kartou. Většinou je přijímána jen hotovost, anebo karta, ale s přirážkou. Místní navíc terminály nemají připravené, kartu vám vezmou, odejdou s ní dozadu, a chvíli nevíte, co se vlastně děje. Pokud na Sal, tak rozhodně s dostatečnou hotovostí v eurech.

Hotovost jsme potřebovali i v restauraci, kam se vydáváme z obchodu se suvenýry. Tamní restaurace však má od evropské představy restaurace hodně daleko.

Nacházíme se ve venkovním plácku, k němuž je dodělaná střecha z vlnitého plechu s kovovými podpěrami, v samostatné místnosti je něco na způsob baru, kuchyň je umístěna v budově vedle. Když však přinášeli jídlo, na moji chobotnici zapomněli, a prý je to úplně běžné.

Mantrou ostrova je „no stress“, a tak jsem si na jídlo musel počkat dvacet minut, zatímco si ostatní účastníci expedice vychutnávali to, co si vybrali. Nakonec tedy výjimečně nedávám dýško, protože bylo vidět, že je to obsluze úplně jedno. Jídlo ale bylo špičkové, lepší chobotnice prý na Salu není, a tomu nemám důvod nevěřit.

Zhruba za hodinu přijíždíme ke zřejmě největší atrakci ostrova - k modrému oku (Buracona - Blue Eye Cave). Jedná se o jeskyni, kde se při slunečné obloze díky puklinám ve skále vytvoří na hladině svítící „oko“. Bylo zde však hodně zaparkovaných autobusů, a tak jsme si museli počkat. Řada se hýbe relativně pomalu, ale když jsou příznivé vlny, dá se v místní soutěsce zaplavat. Jenže červená vlajka znamenala, že jsme mohli sledovat maximálně extrémně zpěněné vlny narážející do skalisek. Po čtyřiceti minutách se dostávám na řadu.

Doslova nad dírou ve skále sedí člověk, který ochotně bere od turistů telefony a fotí pohled do podzemní jeskyně, na jejíž hladině se zrcadlí modré oko. Vypadá úchvatně, ale stejně je zde vyhrazen čas jen pár vteřin. Jako jeden z mála se natahuji rukou nad propast a fotím si oko sám. Být toto v Evropě, je zde alespoň základní bariéra, ať člověk nepřepadne dolů. Ale jsme v Africe, a tak je bariéra jen zepředu, ale modré oko se fotí z boku. Ve finále jsme však ještě měli štěstí, když se zatáhne obloha, čeká se na sluníčko a fronty se prodlužují.

Za dalších dvacet minut přijíždíme do centrální oblasti s názvem Mirage, kde můžeme na třech světových stranách pozorovat jev Fata Morgana. Stačí se zadívat nad pevninu, ze které sálá teplo, a nám se skutečně zdá, že se v dáli rýsuje hladina. Je to však klam, protože voda je až o dost daleko. Přesto je to surrealistický zážitek, kdy vidíte vodu, která před vámi v žádném případě není.

Naše další kroky směřovaly do hlavního města ostrova, Espargos, kde jsme navštívili jeden z místních slumů. Konkrétně míříme do školky, do které vezeme potraviny, které jsme nakoupili v obchodě se suvenýry. Hlavně špagety, mouku a rýži. My jsme si však z Česka vzali ještě propisky a bločky na psaní.

A ty se budou hodit, protože místní školka je v odpoledních hodinách i útočištěm školáků. V chudinské čtvrti je vidět chudoba na každém rohu. Domy jsou bez elektřiny a bez přístupu k vodě, jsou to jen splácané budovy z plechu, prken a hadrů bez jakýchkoliv otvorů, kterým by se dalo říkat okna. Uprostřed slumu nás však zarazí perfektně zpracované moderní dětské hřiště. Děti jsou pro místní to nejcennější. Sami nemají co na sebe, často ani co do úst, ale děti (i ze slumů) nemohou vyjít jinak než maximálně upravené, čisté a usměvavé.

Samotná budova školky nemá vstupní dveře, okna ani elektřinu. Děti dostávají na oběd a svačinu to, co jim přinesou rodiče. Prostě úplně jiný svět. A jde to i cítit ve vzduchu, odér je zde hodně specifický, ale nelze se tomu divit. Řada místních nemá na výběr a bydlí v podmínkách, které jsou pro mnohé z nás absolutně nepředstavitelné.

Druhým velkým lákadlem ostrova Sal je žraločí zátoka Sharks Bay. Oproti modrému oku sice tato atrakce není placená, ale jen zdánlivě. Ke žralokům se musíte dostat krátkým broděním ve vodě plné kluzkých a mokrých kamenů, a tak místní ochotně za poplatek půjčují crocksy různých velikostí. Ani to však není příliš ideální obuv, a proto je vhodné si s sebou na Sal přibalit boty do vody. Po krátkém brodění spolu s průvodcem narážíme na mládě prvního žraloka citronového. Průvodce jej krmí rybími zbytky, a záhy se přidává další žralok, který se proplétá okolo naší skupiny. A když se mi žralok tělem otřel o nohu, chtěl jsem ji téměř ucuknout. V člověku se pojí obavy se zážitkem, který se už nemusí opakovat (a u dospělých žraloků ani nechci, aby se opakoval).

Naší poslední zastávkou byla Salinas de Pedra Lume, což je obrovská odsolovací stanice v kráteru bývalé sopky. V puklinách ve skalách zde prosakuje mořská voda, která se zde odsoluje a sůl se prodává samostatně. Na kraji saliny je i koupací jezírko s vodou, která je až 26× slanější než Mrtvé moře. Koupání je doporučeno na maximálně 20 minut, a pobyt v této vodě je zážitek, který jen tak nezažijete. Potopení pod vodu díky extrémní koncentraci soli prakticky není možné. Můžete se otáčet přes břicho na záda a zase na břicho (tj. jako sud), aniž byste viděli snahu vašeho těla o potopení. Chodidla vám vystřelí nad hladinu, takže pod vodu je dostanete jen horko těžko.

Voda je však extrémně slaná. Při návratu zpět do hotelu Halos v Santa Maria mi kapka slané vody z vlasů skanula do oka, a to je něco, co bych už nikdy nechtěl zažít. Na téměř dvě hodiny jsem skoro oslepl, při vymývání oka odsolennou vodou z kohoutku jsem slanou vodu nechtěně přenesl i do druhého oka, které neskutečně slzelo a bolelo, i když jsem měl víčka pevně zavřená.

I přesto, že to nebyla ideální tečka, stál celodenní výlet okolo Salu opravdu za to. Asi nemá smysl rozdělovat výlety po ostrově na více dní, u půldenního výletu byste byli hodně ochuzeni. A před cestou je třeba zvážit i to, zda chcete cestu absolvovat s celým autobusem hostů, kteří přiletěli s cestovkou spolu s vámi, nebo s menší skupinou turistů, kterou neznáte. A pokud zvolíte druhou variantu, dostanete se i na hůře dostupná místa, a co víc - nemusíte hodinu čekat na to, až se někdo z dalších účastníků zájezdu ráčí dostavit do autobusu, který měl být už hodinu na cestě…