Článek
Když autor napíše knihu, přeje si, aby ji lidé chtěli číst a aby se líbila.
Ale kniha o které bude v tomto článku řeč, není běžnou knihou. Je to syrová výpověď o neobyčejném životě jedné (ne)obyčejné ženy. Není to líbivá pohádka, ani milostná romance.
O čem že ten příběh tedy je? To nám odhalila bývalá knižní recenzentka Sonja Blaha.
- článek obsahuje spoiler a také osobní dojmy a jistou dávku nadřazenosti recenzentky -
„Knižní prvotiny to mají těžké, a obzvlášť ty, které jsou autobiografické povahy. Když je to výpověď o tom, co se skutečně stalo. Jako autor jdete s kůží na trh hned dvakrát a nemusí to být vždycky příjemné, obzvlášť pokud je téma drsné – jako váš příběh a dotýká se vás velmi osobně. Ale napsali jste to. Udělali jste za něčím tečku, nebo aspoň pomlčku, a oddělili jste to, co se stalo, od toho, co je dneska. Co jde dál. A je tady kniha, váš příběh, který může některé šokovat, jiným pomoci. Psaní je vždycky terapie.
Temnota a já, novela české autorky Vendy Čížek (179 stran, Pointa 2026), je také prvotina a také založená na skutečných událostech. Jak moc, ví jen autorka sama a čtenář může spekulovat. A šokovaně se ptát – opravdu je tohle možné? Že by si někdo nechal něco takového tak dlouho líbit? Ale možné je všechno a většinou spíš to horší než lepší. Jsme bohužel jenom lidé, bytosti s omezenou výbavou, ale s velkými očekáváními a sny. A svoje traumata, strachy a psychické potíže zvládáme nějak na pochodu, nebo taky ne. A právě o nezpracovaných traumatech, o snech a nejistotách, které si v sobě člověk nese, a naději, kterou máme kupodivu taky pořád všichni, ať se děje, co chce, tenhle příběh je.
Začátek je – i vizuálně – jako romantická punková báseň, máchovské melodrama. Každý, kdo byl mladý a poněkud to s ním třískalo, to pochopí, porozumí, usměje se a zavzpomíná, že to zná… protože tam byl taky, ale naštěstí to celkem přežil… Rodiče – „průser“. Matka – „průser“. Láska, co měla „bejt na furt“ a nebyla, což v 16 prostě moc nejde – průser. Deziluze, první, druhá, střet s realitou, že věci asi budou jinak. Zatvrzení vůči všemu, vůči všem. Když to není takhle, tak já taky nebudu. Boj proti všemu a všem. A uvnitř sedí dušička, která by chtěla všechno vlastně úplně jednoduchý a krásný, protože takhle to máme zafixovaný příběhy z filmů, z literatury. A lidská realita je přitom většinou bohužel docela jiná.
Není náhoda, že tlumení toho, co by mohlo bolet, se odehrává formou sebedestrukce. Zničit sebe, to umíme líp než se budovat, než bojovat se svými démony a postavit se jim. Sex je nejjednodušší a nejdostupnější – a možná nejpříjemnější droga, co se dá sehnat. Melodramatická báseň tak pokračuje putováním po barech a bordelech, sex za peníze je v podstatě ideální řešení; zašlapávat to, co by rušilo a bolelo, dostat svou drogu a ještě peníze.
Divoká jízda opovrhující city má trpkou příchuť všech prokletých básníků, takové rebelství života ze dne na den Henryho Millera. Jen žádné city. Než se bát, radši to zašlapat. Než chodit s kůží na trh, radši se stáhnout. První část příběhu je v tomto směru potenciálně pestrá, ale reálně strohá, což je škoda. Protože jak téma „matka“, tak téma „call girl“ by si zasloužily větší prostor. A nuda by to určitě nebyla.
Pak ta jízda skončí. Klasicky – těhotenstvím. Usadili se už jinačí bouřliváci, že… přesně takhle. Nebo taky ne. Nebo jen napůl, protože to pořád není ono, pořád vlastně něco chybí a jednodušší je hledat venku než v sobě. Pak se báseň v próze zvrhne v prózu. Nebo přímo v drama.
I text se zhutní – s nástupem pana nedokonalého dokonalého. Natálie, hrdinka příběhu, mu říká „král Slunce“. Výmluvnější už to být nemůže. Šarmantní, elegantní, starostlivý, ohleduplný, pečující, pozorný… prostě ideální. A nebo jen návod, jak se ideálním jevit. Z nespoutaného rebelství je tady jak lusknutím prstů závislost na tom, aby se mnou tenhle někdo byl, abych nebyla sama. Touha, aby tady byl někdo, kdo mě ocení, kdo mě uvidí, kdo mě bude milovat. Kdo mě bude mít možná rád víc než já sama sebe. Po tomhle toužíme. Možná je to i touha po určité závislosti. Ženy pro ni nechodí daleko, určitá submisivita je nám vlastní, ale nesmí ji někdo zneužít. Nebo zneužívat… ale někdy se i v tomhle směru sejdou dva jedinci, kterým vzájemná hra na cukr a bič vyhovuje. Jsme zkrátka podivné bytosti, které si umí život samy zkomplikovat a zkouší, kam až mohou zajít. A tak si ho zkomplikuje i Natálie, které se nakonec hra na oběť začne v určitém směru líbit a funguje na ni jako droga. Nejdřív bič, pak cukr. Ale hlavně adrenalin a závislost na něm. Vzrušení, které by snad přebila jen skutečná nálož heroinu. Totální ponížení, pak zas totální láska. A tak drama pokračuje. Nahoru, dolů. A nemohlo by skončit jinak než špatně.
Ve filmech se od takových mužů utíká. Natálie se o odchod pokusí třikrát. Poprvé se vrátí zpátky z nemocnice, kde je po těžkém ublížení na zdraví. Podruhé se vrátí… Potřetí už možná přece jen kouzlo začne vyprchávat, takže „král Slunce“ nakonec sám odejde. Pud sebezáchovy, který kdyby se neobjevil, tak tady autorka nejspíš dneska už ani není. A pokud by žila, byla by z ní možná jen zubožená troska zamčená v bytě, čekající na svou porci cukru a biče. Dokud by neumřela. Kolik takových žen dneska právě někde takhle sedí a čeká?
Myslím, že právě pro ty je tahle kniha. A nebo jako varování pro ty, které se něčemu takovému přibližují. Samozřejmě nikdy nevíte, jaké úchylky a traumata si kdo v sobě nese, takže je třeba aspoň budovat svou vnitřní obranu. Mít svůj svět, svoje zájmy, mít se rád a nespoléhat, že vám tohle všechno dodá někdo zvenčí. Že budete pro někoho jiného znamenat víc než vy sami pro sebe. A umět se postavit i démonům vlastním.“
--
Mgr. S. Blaha
Knihu lze zakoupit na webu nakladatelství Pointa.cz a v každém větším knihkupectví.
