Článek
Pamatuji si okamžik, kdy jsem poprvé narazil na myšlenky Philippa Mainländera. Jeho Filosofie vykoupení (1876) není pouhým souborem abstraktních úvah, ale radikálním pohledem na existenci, který otřásá našimi běžnými představami o smyslu života. Zatímco mnohé filozofické směry hledají hodnotu v pokračování bytí, Mainländer dochází k opačnému závěru: existence je procesem rozpadu, návratem k nebytí.
Bůh, který se rozhodl přestat existovat
Podle Mainländera existoval na počátku všeho jediný, dokonalý Bůh. A co kdybychom se nebáli říct, že tento Bůh, unavený z věčného utrpení, nechtěl trvale tvořit svět, ale toužil po konci? Mainländer tvrdil, že Bůh se rozhodl rozpadnout na nespočet částic – a právě tento rozpad dal vzniknout našemu hmotnému světu. Každý atom, každá živá bytost je tak úlomkem něčeho, co kdysi pulzovalo silou, ale nyní pomalu mizí ve své vlastní neexistenci.
Tato myšlenka nás vyzývá: Co kdyby naše existence nebyla oslavou života, ale jen shlukem zbytků něčeho, co se nevyhnutelně chystá zaniknout? Když si představíme, že jsme jen malými jiskrami vyhasínajícího plamínku, svět se stává nesmírně křehkým a vzácným.
Na rozdíl od Arthura Schopenhauera, který považoval vůli za základní sílu existence, Mainländer tvrdí, že tato vůle směřuje k vlastnímu zániku. Nejde tedy o slepý, neúnavný pud k životu, jak jej popisoval Schopenhauer, ale o nevyhnutelné tíhnutí k nebytí.
Co kdybychom přestali vnímat smrt jako konec v negativním slova smyslu? Co když je spíše přirozeným vyústěním existence, nikoliv tragédií? Tímto pohledem Mainländer boří zakořeněný strach ze smrti a ukazuje ji jako přirozenou součást většího cyklu.
Umělá inteligence: Nový impuls směrem ke konci?
Žijeme v době, kdy technologie stále více zasahují do našeho života. Umělá inteligence přebírá úkoly, které dříve vyžadovaly lidskou kreativitu a rozhodování. Co když se tím nevědomky přibližujeme k naplnění procesu, který Mainländer popsal?
Představme si budoucnost, kde stroje postupně nahradí lidskou činnost – nejen v práci, ale i v umění, myšlení či komunikaci. Neznamená to, že lidská přítomnost ve světě se stává stále méně podstatnou? Možná se nám do rukou dostal nástroj, který urychluje vyhasínání lidské individuality.
Mainländerova filozofie nás vybízí k zamyšlení: není každý konec zároveň přípravou na nový začátek? Smrt Boha neznamenala nicotu, ale transformaci. Možná podobně i současné proměny společnosti a technologií nejsou pouze zánikem lidské dominance, ale součástí většího cyklu – pohybu mezi bytím a nebytím, zánikem a obnovou.
