Lusia Harris změnila historii basketbalu. Jako jediná žena byla draftována do NBA

Když v roce 1977 zaznělo jméno Lusia Harris při draftu NBA, zůstala sportovní veřejnost v šoku. Šest stop a tři palce (190,5 cm) vysoká pivotka z Mississippi už tehdy měla za sebou olympijské stříbro a tři národní tituly s Delta State University. Na hřišti byla působila nekompromisně, ale její cesta k legendárnímu statusu nebyla vůbec samozřejmá.

Lusia Harris přišla na svět 10. února 1955 v Minter City ve státě Mississippi, jako dcera rodiny podílníků, kteří si živobytí obstarávali tvrdou prací na poli. Vyrůstala v prostředí, kde se sport nebral jako cesta ke slávě, a přesto už na střední škole dokázala přitáhnout pozornost svým talentem. Byla vysoká, silná a měla cit pro hru, který v „dívčích soutěžích“ té doby neměl obdoby.

Opravdový průlom přišel na Delta State University. Pod vedením trenérky Margaret Wade se z nadané středoškolačky stala dominující síla, která soupeřkám nedávala vydechnout. Za čtyři roky nasbírala neskutečných 2981 bodů a doskočila 1662 míčů, což jsou mimochodem rovněž čísla, která na té škole ani do dnešního dne nikdo nepřekonal. V sezoně 1976, kdy byla na vrcholu, zvládla v průměru 31,2 bodu a 15,1 doskoku na zápas.

S Delta State vybojovala tři tituly v řadě a třikrát si odnesla cenu pro nejužitečnější hráčku turnaje. Soupeřky ji popisovaly jedním slovem – nepřekonatelná. A to se teprve blížila další, ještě větší etapa její kariéry.

Rok 1976 znamenal pro ženský basketbal zásadní zlom. Poprvé se totiž dostal do programu olympijských her. Lusia Harris tehdy měla za sebou dva univerzitní tituly s Delta State a patřila mezi nejrespektovanější pivotky v zemi. Když se objevila na soupisce prvního amerického ženského týmu, málokdo pochyboval, že v Montrealu potvrdí svou pověst.

Do historie se zapsala prakticky okamžitě. V úvodním utkání po přihrávce Ann Meyers proměnila první střelu a stala se tak vůbec první ženou, která kdy skórovala na olympijském turnaji. Meyers se na ni při návratu do obrany usmála a řekla něco ve smyslu: „To je historie.“ Harris prý jen odvětila: „Možná ano.“

Úvodní duel proti Japonsku ale Američankám stejně nevyšel. Prohra 84:71 však nebyla konec příběhu. Tým se dokázal rychle oklepat a vyhrál tři z dalších čtyř zápasů. Když se turnaj uzavřel, na krku měly stříbrné medaile, což bylo víc, než si mnozí před odletem vůbec dokázali představit. Harris navíc skončila jako nejlepší střelkyně i nejlepší doskakující hráčka USA.

Pro Lusiu Harris to byl okamžik, který jí navždy přiřkl místo mezi ženami, jež otevřely dveře generacím hráček po celém světě. Její spoluhráčka Juliene Simpson později řekla, že ten turnaj změnil vnímání ženského basketbalu: „Daly jsme světu najevo, že se s námi musí počítat.“

Jen pár měsíců po třetím po sobě jdoucím univerzitním titulu s Delta State přišla zpráva, která z Lusie Harris udělala nejen sportovní, ale i společenský fenomén. V roce 1977 si ji v sedmém kole vybrali New Orleans Jazz, a stala se tak jedinou ženou, kterou kdy oficiálně draftoval tým NBA.

Byl to krok, který tehdy šokoval i inspiroval zároveň. Harris měla za sebou tři sezony, v nichž s Delta State prakticky neprohrála, individuální statistiky, které braly dech, a čerstvě také stříbro z olympiády. Pod košem působila neotřesitelně. Kombinace výšky, síly a herní inteligence z ní dělala hráčku, která by se neztratila ani mezi muži.

K tréninkovému kempu Jazz ale nakonec nikdy nenastoupila. V té době byla těhotná a rozhodla se nabídku odmítnout. Přesto se díky tomuto momentu zapsala do dějin NBA jako jediná žena, která kdy prošla oficiálním draftem.

Právě to je důvod, proč její případ stojí stranou všech ostatních podobných pokusů. Už v roce 1969 se San Francisco Warriors pokusili vybrat Denise Long, ale liga tento výběr zrušila s tím, že neodpovídá pravidlům a navíc jde o ženu. U Harris nic takového neproběhlo, splňovala kritéria, výběr byl řádně potvrzen a platil stejně jako u kteréhokoli jiného hráče. Právě proto zůstává její jméno i po více než čtyřech desetiletích bez konkurence, a ten okamžik se stal trvalou součástí historie NBA.

Draft v roce 1977 se tak stal symbolem toho, že její talent a výkony byly tak výjimečné, že dokázaly překročit hranice ženského basketbalu. A zároveň otevřel dveře debatám, jestli by se ženy jednou mohly prosadit i v nejvyšší mužské soutěži.

Po poslední univerzitní sezóně v roce 1977 se Lusia Harris rozhodla zůstat u basketbalu, ale z druhé strany. Stala se asistentkou trenéra na Delta State, později si doplnila magisterský titul a vyzkoušela si i roli hlavní koučky na Texas Southern University v Houstonu.

Po dvou letech se vrátila do rodného Mississippi, kde spojila učení a trénování na několika středních školách. V jejím případě nikdy nešlo jen o basketbal, jelikož pro své studenty byla vzorem, že i z malé komunity můžete dojít až na světový vrchol a pak se vrátit zpátky, abyste pomohli dalším.

Ještě v roce 1977 se provdala za George E. Stewarta. Společně pak vychovali celkem čtyři děti, dva syny a dvě dcery. Lusia Harris vždy zdůrazňovala, že vzdělání je stejně důležité jako sportovní úspěchy. Doma se snažila dětem ukázat, že vytrvalost a disciplína se vyplácí, a to bez ohledu na to, jestli stojíte na palubovce, nebo kdekoliv jinde v běžném životě.

Její život ale nebyl bez těžkých chvil. Otevřeně mluvila o tom, že celý život bojovala s depresí a bipolární poruchou. Přesto zůstávala pro svou rodinu i komunitu oporou. Její děti často říkají, že právě díky ní se naučily víře, že i v těžkých chvílích má smysl jít dál.

Mnoha ocenění a poct se dočkala už během života. V roce 1983 ji uvedli do Síně slávy Delta State, o devět let později se stala první afroamerickou ženou v Naismith Memorial Basketball Hall of Fame. V roce 1999 byla spolu s dalšími průkopnicemi, včetně spoluhráček z národního týmu, mezi prvními členkami Women’s Basketball Hall of Fame. Kromě toho má místo i v Mezinárodní ženské sportovní síni slávy.

Její příběh znovu ožil v roce 2021 díky dokumentu The Queen of Basketball. Režisér Ben Proudfoot v něm zachytil její životní cestu od dcery podílníků až po olympijskou medailistku a jedinou ženu draftovanou do NBA. Na projektu se jako výkonní producenti podíleli i Shaquille O’Neal a Stephen Curry, a když film o rok později získal Oscara, Harris si díky němu získala nové fanoušky po celém světě.

Jen sedm měsíců po premiéře, 18. ledna 2022, Lusia Harris nečekaně zemřela v Mississippi ve věku 66 let. Pro svou rodinu a komunitu byla ale víc než jen sportovní ikonou. Byla symbolem houževnatosti, odhodlání a ochoty vracet to, co sama dostala. A právě to je její největší odkaz: že opravdová velikost se nepočítá jen body a trofejemi, ale tím, co po sobě člověk zanechá v lidech kolem sebe.