Článek
Tým odehrál na EuroBasketu pět zápasů, ve kterých se objevovaly pořád stejné chyby. Pomalý přechod do útoku, málo pohybu, žádná hrozba pod košem. Když soupeř běžel, zůstali jsme stát. Když soupeř zavřel perimetr, nezbývalo než alibisticky otáčet míč po oblouku. Kromě toho nám zcela chyběla schopnost přejít soupeře v situaci jeden na jednoho.
Tohle není otázka jednoho nepovedeného turnaje. To je otázka identity. Češi hráli bez odvahy a bez struktury. A když už se někdo nadechl k akci, vzápětí přišla ztráta nebo útočný doskok soupeře.
Ocampo pod palbou kritiky
Brabencova slova o tom, že Ocampo není trenér, znějí tvrdě. Ale faktem je, že Španěl nedokázal reagovat. Žádný plán B, žádná korekce. Pět zápasů, pětkrát stejný obraz a to je vizitka lavičky.
Jenže svádět všechno na kouče by bylo krátkozraké. Problém je i v systému, který dlouhodobě produkuje hráče bez fyzické síly pod košem a bez dostatečné konfrontace v zahraničí. Ocampo možná nezvládl turnaj, ale jeho hra odhalila hlubší trhliny.
Absence opor je fakt, ale i kdyby přijeli, jejich čas se stejně krátí. Nová generace ukázala, že není připravená přebrat role. Krejčí jako jediný NBA hráč nedokázal tým táhnout, Bohačík ani Hruban nepřinesli stabilitu, na rozehře byla díra.
Pozitivem zůstává Martin Svoboda, který nejdřív v nominaci ani nebyl, nakonec byl jedním z mála, kdo se nebál vzít míč a jít do koše. Ale jeden příběh nestačí na změnu narativu. Celkový obraz zůstává stejný.
Co dál?
Otázka nestojí, jestli vyhodit trenéra. Otázka stojí, kdo a jak nastaví novou koncepci. Potřebujeme herní identitu, fyzicky silné pivoty, více minut pro mladé v lize i zahraničí.
Češi odjíždí z Rigy bez vítězství a s pocitem, že tohle nebyl jen špatný turnaj. Bylo to zrcadlo, ve kterém se ukázalo, jak moc je český basketbal pozadu. Ať už to nazveme fackou, dnem, nebo zmar, podstatné je, co s tím uděláme dál.
