Článek
Petr Pavel oznámil Andreji Babišovi, že se hodlá zúčastnit summitu NATO v Ankaře, který se má konat 7. a 8. července 2026. Tím spustil domácí drama, jež je méně o bezpečnosti a více o české zálibě v přeměřování pravomocí. NATO přitom své summity popisuje zcela jasně: jsou to setkání hlav států a vlád členských zemí. Prezident tam tedy není vetřelec ani černý pasažér. Prezident tam patří už podle samotné definice akce.
A právě tady začíná první české nedorozumění. Jako by se u nás část politické scény rozhodla předstírat, že summit NATO je něco mezi poradou generálního štábu a služební cestou premiéra s doprovodem. Není. Je to vrcholná politická akce Aliance. Není to sraz generálů, kam se civilista vplíží zadním vchodem. Je to fórum, na které jsou přímo zvány hlavy států a vlád. Když tedy prezident říká, že tam chce být, neříká nic výstředního. Výstřední je až reakce, která z toho dělá skoro ústavní nepřístojnost.
To samozřejmě neznamená, že premiér do toho nemá co mluvit. Má, a politický spor o podobu českého zastoupení je legitimní. Jenže pak do debaty vstoupí Petr Macinka a začne Pavlovu cestu líčit jako nedůstojnou umanutost. Prezident mu následně vzkáže, že o jeho cestě na summit rozhodovat nebude. A v té chvíli se z otázky státní reprezentace stává cosi mezi stranickou tiskovkou a hospodským rozborem světové bezpečnosti.
Na Macinkovi není nejzajímavější to, že má názor. Názor má dnes každý, včetně lidí, kteří si pletou geopolitiku s facebookovým statusem. Zajímavější je, s jakou samozřejmostí jeho vystupování působí, jako by jeho stanovisko mělo v celé věci zvláštní odbornou váhu. Jenže summit NATO není televizní duel o dojmech. Je to oficiální schůzka nejvyšších představitelů členských států. A jestliže je základní formát té akce postavený právě na hlavách států a vlád, pak působí zvláštně hlavně to rozhořčení nad tím, že by se jí chtěl účastnit prezident republiky.
Ještě zvláštnější je, co se v té debatě ztrácí. Neřeší se obranné priority. Neřeší se, co bude Česko na summitu prosazovat. Neřeší se, jak bude působit země, která chce být brána vážně mezi spojenci. Místo toho se řeší, kdo bude mít hezčí fotku z Ankary a kdo doma předvede tvrdší loket. Česká politika má mimořádný talent proměnit i zahraničněpolitickou otázku v domácí soutěž ega. A přesně to sledujeme i teď.
Právě tady začíná český Kocourkov v plné kráse. Místo debaty o tom, co bude Česko na summitu říkat o obraně, závazcích a důvěryhodnosti, řešíme, kdo komu smí sahat na pozvánku. Místo obsahu se řeší židle. Místo bezpečnosti je tu domácí soutěž o to, kdo se bude tvářit více státnicky. A do toho přichází Macinka s razancí člověka, který si očividně spletl komentář s kompetencí.
Je v pořádku nesouhlasit s Pavlem. Je v pořádku tvrdit, že Česko má zastupovat premiér. Není ale úplně přesvědčivé dělat z prezidentovy účasti cosi nepřístojného, když sama Aliance říká, že summit je setkáním hlav států a vlád. To už není tvrdá expertiza. To je spíš hlučné domácí představení pro publikum, které má ocenit rozhodnost i tam, kde chybí skutečná rozhodovací role.
A tím se vracíme k podstatě věci. Petr Macinka v této debatě nevychází jako expert na fungování summitů NATO ani jako nositel hlavní státní odpovědnosti. Vychází hlavně jako politik, který mluví s vervou, jež má zakrýt prostý fakt: summit NATO není jeho hřiště, jeho agenda ani jeho pravomoc. Jeho role je vedlejší, jen si ji spletl s hlavní.
Na summitu v Ankaře se mají sejít nejvyšší představitelé členských zemí. Česká republika si mezitím zcela po svém vyrobila spor, v němž premiér hraje premiéra, prezident prezidenta a Petr Macinka člověka, který by nejraději seděl u dveří a rozhodoval, kdo smí dovnitř.
To už není zahraniční politika. To je vrátnice s geopolitickými ambicemi.
