Článek
Tento projev zní soucitně. Zní uklidňujícím způsobem, který lidem slibuje, že odpovědnost ponese někdo jiný — stát, systém, kolektiv. Ale právě zde musíme být upřímní. Společnost není kouzelná bytost, která dokáže napravit naše chyby. Společnost jsou jednotlivci — lidé, kteří pracují, rozhodují se a nesou následky svých rozhodnutí.
Když řečník mluví o právech, mluví málo o povinnostech. Když mluví o pomoci, mlčí o tom, kdo ji zaplatí. A když mluví o spravedlnosti, vyhýbá se otázce, zda je spravedlivé trestat ty, kteří se snaží, aby bylo možné omlouvat ty, kteří se nesnaží vůbec. Tento přístup jsme již v historii viděli. Vždy začíná sliby rovnosti a končí nižší odpovědností, menší svobodou a slabší ekonomikou.
Stát nemůže nahradit iniciativu člověka. Dotace nemohou vytvořit důstojnost. A přerozdělování nikdy nevytvořilo bohatství — pouze ho přesunulo z kapes těch, kteří ho vytvořili. Skutečný pokrok nevzniká tím, že lidem řekneme, že za jejich život nese odpovědnost někdo jiný. Vzniká tehdy, když jim řekneme pravdu: že svoboda znamená riziko, práce znamená úsilí a úspěch znamená odpovědnost. Pokud chceme silnou společnost, musíme mít silné jednotlivce. Ne více slibů. Ne více výmluv. Více odpovědnosti, více svobody a méně iluze.
Označit obranu napadené země za „naprosto nesmyslnou válku“ je pohodlné, ale nepravdivé. Tato válka nezačala rozhodnutím Západu, nezačala dodávkami zbraní a nezačala ani v roce 2022. Začala ve chvíli, kdy jedna suverénní země byla vojensky napadena jinou. V takové situaci není otázkou, zda je válka „smysluplná“, ale zda právo má ustoupit síle.
Tvrdíte, že posílání zbraní válku „udržuje“. Ve skutečnosti ji udržuje agresor, který neustoupil ani tehdy, když Ukrajina byla slabá a téměř nevyzbrojená. Historie nás učí, že ústupky agresi nevedou k míru, ale k dalším požadavkům. Když svobodné státy přestanou bránit principy, na nichž stojí jejich bezpečnost, brzy zjistí, že nemají co bránit.
Mluvíte o pragmatismu a prospěchu pro české občany a firmy. Skutečný pragmatismus ale nezačíná přáním, aby problém zmizel. Začíná otázkou: co se stane, když agresi dovolíme uspět? Odpověď je jasná: nestabilita, vyšší riziko konfliktu v Evropě, oslabení mezinárodního práva a v konečném důsledku větší ohrožení České republiky — politické, ekonomické i bezpečnostní. Bezpečnost není ideologický luxus. Je to základní podmínka prosperity. Firmy neinvestují tam, kde vládne nejistota. Občané nejsou v bezpečí ve světě, kde se hranice mění silou a kde slabší nemají právo na obranu.
Tvrdíte, že vaše budoucí vláda bude jednat v zájmu České republiky. Pak je třeba říci jasně: Zájem České republiky není ve světě, kde vítězí agrese. Zájem České republiky je v tom, aby platila pravidla, aby spojenci drželi při sobě a aby bylo zřejmé, že násilí se nevyplácí. Mír není výsledkem pasivity. Mír je výsledkem odhodlání bránit se.
Skutečný pragmatismus není zavírání očí před realitou — je to schopnost čelit jí, i když je to nepohodlné. Nazývat obranu napadené země „nesmyslnou válkou“ není projev pragmatismu. Je to odmítnutí reality. Válka neskončí proto, že si přejeme, aby skončila. Skončí tehdy, když agresor pochopí, že násilí se nevyplácí.
Tvrdíte, že dodávky zbraní válku prodlužují. To je omyl, který Evropa zaplatila už mnohokrát. Války neprodlužují zbraně, ale slabost. Slabost v roce 1938 nevedla k míru, ale k mnohem horší válce. A dnes by vedla ke stejnému výsledku.
Mluvíte o prospěchu českých občanů a firem. Řekněme si to otevřeně: Největší hrozbou pro české občany není pomoc Ukrajině, ale svět, kde se agrese vyplácí. V takovém světě nerostou mzdy, nefunguje obchod a neexistuje bezpečnost — jen strach a vydírání.
Pragmatismus není zbabělost převlečená za rozum. Pragmatismus znamená chápat, že obrana principů je levnější než jejich ztráta. Že hranice, které dnes padnou jinde, mohou zítra padnout blíž. Pokud tvrdíte, že chcete silný český stát, pak musíte přijmout jednoduchou pravdu: Silné státy se nevyhýbají odpovědnosti. Slabé státy mluví o míru, zatímco jiní rozhodují za ně. Mír se nekupuje kapitulací. Mír se udržuje odvahou říct ne agresi — i když je to nepopulární. A vláda, která to nechápe, není pragmatická. Je krátkozraká!
Označení války na Ukrajině za „nesmyslnou“ neodpovídá faktickému stavu. Konflikt vznikl porušením mezinárodního práva ze strany Ruské federace. Nejde o hodnotový spor, ale o precedens použití vojenské síly k revizi hranic v Evropě.
Rozhodování o dodávkách zbraní nelze posuzovat izolovaně, ale v rámci bezpečnostního a ekonomického dopadu na Českou republiku. Scénář, ve kterém by Ukrajina byla donucena kapitulovat, znamená:
- zvýšenou vojenskou přítomnost Ruska blíže hranicím NATO,
- vyšší náklady na obranu členských států včetně ČR,
- dlouhodobou destabilizaci regionu s přímým dopadem na obchod a investice.
Argument, že dodávky zbraní „udržují válku“, ignoruje alternativní scénář. Bez vojenské podpory by konflikt neskončil mírem, ale asymetrickou porážkou, která by vytvořila trvalé bezpečnostní riziko. Z hlediska řízení rizik jde o horší variantu. Pokud jde o „prospěch českých občanů a firem“, je nutné zdůraznit, že:
- stabilní bezpečnostní prostředí je základní podmínkou ekonomického růstu,
- členství v NATO a EU je klíčovým prvkem této stability,
- oslabení společného postupu by snížilo důvěryhodnost ČR jako partnera.
Pragmatismus v zahraniční politice neznamená neutralitu za každou cenu, ale minimalizaci dlouhodobých nákladů. V tomto kontextu je podpora napadené země méně nákladnou variantou než řešení důsledků úspěšné agrese.
Závěr je jednoduchý: Z hlediska bezpečnosti, ekonomiky i mezinárodního postavení není omezení podpory Ukrajiny pragmatickým řešením, ale strategickým rizikem.
