Článek
Fotbal mám rád ve všech formách, s chutí si kopnu do míče, sleduji ho jako divák přímo na stadionech i hltám televizní přenosy, se zájmem si o něm něco přečtu a také je to jedno z mých oblíbených témat k rozhovoru. Je však několik věcí, které se mi na fotbale nelíbí a jen těžko se přes ně přenáším. Vadí vám také neustále ležící hráči nebo zbytečné zkoumání každé branky videorozhodčím? Tady jsou věci, které mi vadí na fotbale.
1. Pády po každém doteku
Neustále padající a následně v leže teatrálně gestikulující hráči - to mi kazí dojem z fotbalu ze všeho nejvíce. Nemalý počet lidí se pořád diví, proč si hráči tak dlouho v sedě promačkávají nohu a viní je ze simulování - ovšem tohle je zrovna jiný případ. Ti, kdo nehrají fotbal si těžko dovedou představit, jaké to je, když vám nohu přišlápne stokilový obránce kolíky na kopačkách. Ano, v tomto případě je třeba se hráčů zastat. Úplně jiná věc jsou ale herecké výkony po každé, když hráč ucítí dotek soupeřovy ruky na zádech, zejména v šestnáctce, kde faul znamená penaltu.
Za své pády a dlouhé pobyty na zemi nebo ruce bušící bolestí do trávníku jsou často simulující hráči nazýváni herci. Sám jsem podobný příměr v předchozím odstavci použil, přesto s tímto přirovnáním nakonec nemůžu souhlasit, protože pokud by šlo o herce, tak o vskutku mizerné. Ve snaze vyprosit si u rozhodčího pokutový kop se hráči často drží za úplně jinou část těla místo té, která přišla do styku se soupeřem. V jejich hereckém výkonu pak často je ještě jeden velký nedostatek, vůbec se nechovají, jako kdyby byli skutečně zraněni. Hráčům, kteří rádi své pády „prodávají“ rozhodčímu, by měly jejich kluby uspořádat školení s týmovým lékařem na téma - jak se chová člověk po vážném úrazu. Hráč, který se totiž snaží rozhodčího přesvědčit, že má snad zlomeninu nebo aspoň pořádnou podlitinu, opravdu nezačne válet sudy a nepřetočí se třikrát přes hlavu. Ne, člověk se po vážném úrazu přirozeně příliš nehýbe, protože prudké pohyby by vše ještě zhoršily a navíc by způsobily další velké bolesti.
A nejvíc mi na celém tomto divadélku vadí to, že tito hráči oslabují častokrát svůj tým. Předpokládají totiž, že když rozhodčí nepískl faul, tak si ho dlouhým „mazlením“ s trávníkem vynutí, ale když rozhodčí nepodlehne a soupeř se řítí do rychlého protiútoku… Neměl bych se spíš zvednout a mazat do obrany?
Použiji názornou situaci k dokreslení. Včera jsem navečer sledoval basketbalové střetnutí českých žen s Portugalkami. Hráčka hostujícího Portugalska schytala zblízka hodně tvrdý zásah loktem do obličeje, šlo o evidentní útočný faul ze strany české reprezentantky a rozhodčí ho také odpískal. Ovšem i přesto byla první reakce Portugalky jasná, okamžitě se zvedla ze země a snažila se ihned pokračovat v bránění, aby pomohla svému týmu - zbytečně, rozhodčí kvůli faulu přerušil, ale přesto byla reakce hráčky správná a krásně sportovní - faul nebo ne, musím bránit. To ve fotbale k vidění příliš není… a je to škoda.
Samozřejmě, že tak špatné to zase není, všichni nejdou na hřiště s úmyslem poležet si po prvním střetu s protivníkem. Nesmíme také zapomínat na poctivce a tvrďáky, kteří se simulování nedopouštějí - patří jim všechna čest.
Pro fotbal nejhorší je pak skutečnost, že není vůbec vzácná následující situace - trenéři mládežnických týmů nabádají k pádům v soupeřově šestnáctce i úplně malé děti, a to je prostě špatně
2. Nesmysl jménem VAR
Proti samotné myšlence videorozhodčího jako užitečného pomocníka nic nemám. Je správné, že někdo usiloval o vznik technické vymoženosti, která pomůže k férovosti fotbalu a pomůže dohlédnout na nepřehledné nebo sporné situace. Jenže VAR -, videoasistent rozhodčího, se ukázal spíše jako škodlivý, rozhodně tedy aspoň ve způsobu, jakým je nyní používán.
Každý gól je důvodem pro zásah VAR. Když budete chtít, na videu nakonec vždycky něco najdete. Původně celý systém vznikl, aby zamezil jasným pochybením rozhodčího na hřišti. Výklad toho, co znamená jasné pochybení je však problémový - VAR totiž zasahuje při každé drobnosti, hledají se nepatrné a nicotné kontakty hráčů a milimetrové ofsajdy. Je správné chtít dostát přesně pravidlům, ale co je moc, to je moc. Současný VAR je více spíš ke škodě než k užitku - téměř po každé vstřelené brance se kvůli němu přerušuje a zdržuje hra.
Nejhorší na VAR je, že mu nikdo pořádně nerozumí. Princip, na základě kterého funguje nechápou nejen fanoušci, ale i sami hráči a trenéři, ba co hůř, zdá se, že ho nechápou ani samotní rozhodčí!
Já naštěstí patřím k optimistům a raduji se pokaždé, když míč překoná brankovou čáru. Nicméně stále přibývá pragmatiků, kteří se místo gólové radosti strachují, zda bude branka vůbec platit a hledají důvody, proč by neměla.
3. Co je vlastně ruka?
Pak tu máme jednu specialitu - hru rukou. Nikdo pořádně neví, co to znamená. Platí, že s každým rozhodčím se pojí jiný výklad pravidel a v každém případě se postupuje jinak - obecná pravidla se při hře rukou uplatňují jen těžko, neboť se dají vyložit tisíce způsoby.
Jaká je tedy praxe? Jednou je za součást ruky považováno rameno a jindy zase ne. Hrát balón ramenem sice není zakázáno, je však těžké říci, „kde všude je rameno“. To jako takové sice je anatomicky součástí horní končetiny, z pohledu fotbalu však nikoli, a tak nastává spor, co je ještě považováno za dotyk ramenem a co není. A co konečky prstů? Opět záleží na pojetí rozhodčího, někdy vadí, někdy ne. Pokud jste profesionální fotbalista - stříhejte si raději před každým zápasem důkladně nehty, jsou totiž také součástí ruky a tedy příčinou potenciální penalty.
Co dál? Ruka nastřelená, ruka od těla, u těla nebo dokonce zvětšující objem těla -to jsou všechno výrazy, kterými se současní rozhodčí detailně zabývají, jenže jednotní nejsou a nikdo se tak nevyzná v tom, proč byl nebo nebyl nařízen penaltový kop.
Tento bod v mém seznamu věcí, které mi vadí na fotbale, nechci dál rozebírat, sám už jsem totiž v problematice hry rukou naprosto zmatený.
4. Bonzák mezi střídačkami
Čtvrtý rozhodčí připomíná malého šprta, který donáší paní učitelce a dělá mu to radost. Oficiálně stojí pomocný rozhodčí mezi střídačkami, aby dohlédl na chování trenérů, kustodů i hráčů připravených na střídání. V praxi to znamená, že práská hlavnímu rozhodčímu, kdo a kdy řekl nějaké sprosté slovo nebo ostřeji nesouhlasil s posouzením konkrétní situace na hřišti. Nezřídka je tak vidět tato scénka - hlavní rozhodčí dostane echo od spokojeného bonzáka a po přerušení poklusem běží ukázat taxativní žlutou kartu někomu na střídačce.
Funkcí čtvrtého rozhodčí je pouze donášet na trenéra a všechny další, kteří jsou v jeho dosahu. Je toto opravdu nutné? Jak tohle prospívá fotbalu?
V mezinárodních utkáních dochází skutečně k bizarním situacím. Italský trenér cosi křičí ve svém rodném jazyce a přitom zlostně praští o zem svlečeným sakem. Za chvíli už vidí žlutou od anglického rozhodčího, který mu v italštině nerozuměl ani slovo. Tyhle silné projevy emocí ke sportu prostě patří a pokud jsou neškodné není důvod je zbytečně trestat.
Tento seznam již nepovažuji za nutné doplňovat. Jsou sice další drobnosti, které dle mého soudu kazí dojem z krásné hry - fotbalu, ale nevadí mi tak výrazně, jako zmíněné čtyři body.
Na závěr prosím všechny, pokud se s tím setkáte - neučte malé fotbalisty padat hned, jakmile ucítí dotyk soupeře. Fotbal je krásná hra, nekažme ji.
