Článek
Rozpočtový systém (nejen) v téhle zemi se zdá neudržitelný a ke zhroucení směřující. Ale možná je to dobře - jen ať se zhroutí. V tom je výhoda aktuální české fiskální politiky, dává nám naději na to, že se v budoucnu zhroutí a budeme moci začít znovu a lépe. Tak se pojďme na to české „rozpočotování“ podívat zevrubněji.
Řekněme si to otevřeně - stát funguje opačně, než by měl (nejen v otázce rozpočtu). Stát by neměl fungovat jako rodina, dost dobře to ani není možné, ale zrovna v rozpočtové oblasti by se měl k rodinným ideálům obrátit.
„Dobrá rodina“ (uvozovky jsou skutečně nutné) funguje v tomto ohledu takto: Rodiče financují a podporují budoucnost svých dětí (často i na svůj úkor). A tak je to přece „správné“ (opět nutné uvozovky), ne? Říká se tomu investice do budoucnosti.
Stát se však chová přesně opačně. Stát, představován politiky, si užívá současnost a platí to z peněz, které bere „svým dětem“, tedy budoucím generacím. Ty jsou odsouzeny ke splácení dluhu, za který nenesou žádnou odpovědnost.
Stát nemůže dlouhodobě fungovat na dluh. Podnikatel ano - zadluží se, vybuduje podnik nebo podniky generující peníze. Z těch se umoří dluhy a snad něco zbyde i do plusu. Takhle to se státem ale není. Stát většinou utrácí za věci, na kterých v budoucnu žádný zisk nebude (a většinou ani není očekáván). Na takové věci si však „rozumný člověk“ nepůjčí - zaplatí je pouze v případě, že už na ně má.
Stát tedy musí fungovat jako „rozumný člověk“, „chytrý podnikatel“ i jako „dobrá rodina“. Co to znamená? Kupovat si pouze věci, na které má. Zadlužovat se pouze kvůli nutným případům - tedy pokud existuje reálná vidina zisku nebo užitku. V neposlední řadě pak stát také musí myslet na budoucnost „svých dětí“.
Nakonec ale možná bude nejlepší současný systém nechat beze změn. Nechme úplně se zhroutit, vyhlásit státní bankrot a začít odznova. V tom spočívá budoucnost české fiskální reality.
