Článek
Mám tu jednu příhodu, která se mi stala už někdy v létě. Venku bylo příjemné počasí, trochu pofukovalo, tak akorát na dopolední běh. Těším se, jak si máknu a udělám něco pro své zdraví. Nic nestojí v cestě mé skvělé náladě. Nazouvám boty a vyrážím.
Jen zabouchnu dveře a potkávám naši paní sousedku. „Dobrý den, jdete běhat?“ Ptá se s údivem jí vlastním snad od narození. S úsměvem ji zdravím a kývnu hlavou. „A kdo vám hlídá?“ Tady už v tónu jejího hlasu cítím jakýsi náznak nepochopení s podle mě tak skvělým nápadem na dopolední fyzickou aktivitu. „No nikdo, malá je se svým tatínkem,“ pokrčím rameny, přeji krásný den a vybíhám pokořit pár kilometrů.
Asi v půlce mojí běžecké trasy potkávám kamarádku na procházce s dětmi. Mám radost, že jsme se potkaly po delší době. Už už se jí chystám zeptat, jak se má, ale byla se svým dotazem rychlejší. „Ty běháš, jo? To seš teda dobrá.“ Konečně nějaké uznání, pomyslela jsem si. Ale trochu předčasně. „A kdo ti hlídá? Ten tvůj, jo?“ „Ano, ten můj. Už musím běžet, ať neprochladnu.“ Vlastně její údiv chápu. Její manžel vyznává názor, že muž vydělává peníze a žena se stará o domácnost a děti. Každému vyhovuje něco jiného. Takhle spokojeně žijí a je to tak v pořádku.
Zase běžím. Ještě nějaký ten kopec a budu mít pro dnešek splněno. Zazvoní mi telefon. Většinou si ho neberu, ale dneska má volat kurýr kvůli doručení balíčku. Že by to byl on? Ne, je to moje máma. Trochu zadýchaným hlasem se snažím ještě v tempu sdělit, že zrovna běhám. „Tak to je dobře, že něco děláš pro zdraví,“ chválí mě. Vzápětí se zeptá: „No ale kdo hlídá?“
Tak jsem u konce svého dnešního běhu. Blížím se k domu a vidím paní pošťačku, jak mi něco strká do schránky. Z dálky ji zdravím a mávám, že si dopis rovnou vezmu. Je to příjemná paní asi jen o něco málo starší než já. Už se známe nějakou dobu, taky má malé děti. Zatímco se podepisuji, tak si prohlíží můj superbarevný běžecký outfit a povídá: „Že se vám chce v takovém vedru.“ Jen se usměju a řeknu: „To víte, musím toho využít, když mám TO HLÍDÁNÍ.“
