Článek
Nikdy bych si nepřipustila, že skončím jako varovný příklad v rodině. Já, která celý život nadávala na alkoholiky, gamblerky a „lehké ženy“. Já, která měla v kredenci vždycky sušené rohlíky pro strýčka příhodu a v peněžence složené bankovky podle hodnoty. Vždycky jsem byla ta rozumná. Ta spořivá. Ta babička, co říkala: hlavně nic nedlužit a žít podle možností.
A pak jsem poprvé vešla do herny.
Bylo to úplně nevinné. Čekala jsem na autobus, pršelo, byla zima a uvnitř svítila světla. Říkala jsem si, že se jen ohřeju. Dala jsem si kafe z automatu a koukala na ty blikající krabice. Barevné, veselé, jako vánoční stromek. A jedna paní mi řekla: zkuste si, vždyť je to jen za dvacet korun.
Tak jsem zkusila.
Vyhrála jsem hned. Tři stovky. Připadala jsem si jako královna. Říkala jsem si, že to je znamení. Že mám štěstí. Že když jsem celý život šetřila, tak si teď můžu trochu dopřát. A tak jsem se začala zastavovat častěji. Nejdřív jednou týdně. Pak obden. Pak skoro každý den.
Doma jsem lhala. Vnukům jsem říkala, že chodím na procházky. Dceři, že jsem v knihovně. Sama sobě jsem říkala, že to mám pod kontrolou. Jenže neměla. Automaty mě znaly líp než vlastní rodina. Věděly přesně, kdy mi mají dát malou výhru, aby mě udržely. A já jim tam nechávala všechno. Důchod, úspory, peníze z prodeje starého nábytku, dokonce i peníze, co jsem měla bokem na pohřeb.
Nejhorší bylo, že jsem si pořád myslela, že se to otočí. Že přijde ta velká výhra. Že všechno vrátím. Že si to rodina nikdy nevšimne. Vždyť co, byt je můj, účty platím, nikomu nic nechybí. Jenže mezitím jsem si začala půjčovat. Nejdřív malé částky. Pak větší. A pak už jsem ani nevěděla, komu vlastně dlužím.
Papíry jsem nečetla. Dopisy jsem neotvírala. Strkala jsem je do šuplíku, jako by neexistovaly. Až jednou zazvonil vnuk u dveří s obálkou v ruce a řekl: babi, přišel ti nějaký exekutor.
Ten výraz v jeho očích nikdy nezapomenu. Směs strachu, studu a nepochopení. Sedli jsme si ke stolu, otevřeli dopis a bylo jasno. Dluhy v řádu statisíců. Byt v exekuci. Termín vystěhování.
Dcera brečela. Vnuk mlčel. Já jsem seděla a měla pocit, že se dívám na cizí život. Na cizí ženskou, co všechno zkazila. Chtěla jsem se propadnout pod zem. Ne kvůli bytu. Ale kvůli tomu, že jsem je všechny zradila. Že jsem jim lhala do očí. Že jsem se proměnila v to, čím jsem vždycky pohrdala.
Nejvíc mě bolelo, když vnuk řekl: my jsme si mysleli, že ten byt jednou bude náš domov. Že tu budeme mít Vánoce. Že tu budeme mít rodinu.
A já místo toho měla hernu. Plastovou židli, studené světlo a blikající obrazovku.
Teď bydlím v malém podnájmu. Dva pokoje, nábytek z druhé ruky, televize půjčená. Automaty už nehraju. Nemám za co a hlavně nemám iluze. Už vím, že žádná výhra neexistuje. Jen pomalé a tiché prohrávání všeho, co má hodnotu.
Když se mě dnes někdo zeptá, jak jsem mohla prohrát byt, odpovím jednoduše: neprohrála jsem ho v automatech. Prohrála jsem ho ve lžích, studu a v tom, že jsem si myslela, že se mi nemůže nic stát. Že jsem babička. A babičkám se přece takové věci nedějí.
Dějí. Jen se o tom nemluví. Protože je to ostuda. Protože je jednodušší říct, že za to může systém, stát nebo smůla. Ale pravda je, že za to můžu já. A blikající krabice, která mi vzala nejen byt, ale i iluze o sobě samé. A to je ztráta, kterou mi už žádná výhra nikdy nevrátí.
