Článek
Když jsem byla mladá, důchod byl slovo, které znělo skoro pohádkově. Něco jako „a žili šťastně až do smrti“. Představovala jsem si ho jako období, kdy už nemusím nikam spěchat, ráno si uvařím kávu, přečtu noviny, zajdu na procházku a budu konečně žít bez stresu. Pracovala jsem čtyřicet let. Poctivě. Včas. Bez velkých dovolených, bez luxusu, s představou, že „na stáří bude klid“.
Na stáří přišlo něco úplně jiného. Chudoba. A strach.
Ne taková ta filmová chudoba s děravými botami a prázdnou lednicí. Ale moderní, nenápadná, tichá chudoba. Taková, co vás nutí stát u schránky a doufat, že dneska tam nebude nic. Žádná obálka. Žádná složenka. Žádná připomínka, že existujete hlavně jako platící jednotka.
Dřív jsem měla strach z výpovědi. Dnes mám strach z pošťáka.
Každý měsíc hraju stejnou hru. Otevřu obálku. Zavřu oči. Nadechnu se. A čekám, kolik mě tentokrát bude stát to, že jsem ještě naživu. Elektřina, plyn, voda, popelnice, televize, rozhlas, léky. Všechno roste. Jen můj důchod zůstává tak nějak sentimentálně stejný. Jako vzpomínka na dobu, kdy peníze ještě něco znamenaly.
Největší ironie je, že nemám skoro žádné výdaje navíc. Nikam necestuju. Nekupuju si oblečení. Největší luxus je kafe ve městě jednou za měsíc. A přesto mám pocit, že žiju nad poměry. Nad poměry důchodkyně v zemi, kde se říká, že se máme dobře.
Mám nový rituál. Neříká se mu jóga, ale „srovnávání účtů“. Sedím u stolu s kalkulačkou, papírem a tužkou. Odečítám. Přičítám. Škrtám. Přemýšlím, jestli si můžu dovolit topit o stupeň víc. Nebo jíst maso častěji než jednou týdně. Nebo koupit vnoučeti dárek, aniž bych pak jedla týden rohlíky.
Dřív jsem si myslela, že strach patří k mládí. Když máte děti, hypotéku, práci. Netušila jsem, že největší strach přijde ve chvíli, kdy už nemáte nic z toho. Jen pevně daný příjem a neomezené množství výdajů.
Strach z budoucnosti. Strach z nemoci. Strach z toho, že se rozbije lednice. Protože rozbitá lednice dnes není nepříjemnost, ale finanční katastrofa. Strach z dopisu od lékaře, od úřadu, od kohokoli, kdo začíná větu slovy „vážená paní“.
Nejhorší je pocit, že už nemáte jak si pomoct. Nemůžete si přivydělat. Nemůžete změnit práci. Nemůžete se „víc snažit“. Můžete jen víc šetřit. A šetřit znamená omezovat věci, které už stejně skoro nemáte.
Jednou mi dcera řekla: „Mami, aspoň máš klid.“ Podívala jsem se na ni a zeptala se, co přesně tím klidem myslí. Klid, že nikam nechodím? Klid, že nikam nejezdím? Klid, že si před každým nákupem počítám, jestli mám dost?
Ano, mám klid. Klid, ve kterém slyším každé pípnutí z banky. Klid, ve kterém v noci přemýšlím, jestli mi vydrží peníze do konce měsíce. Klid, ve kterém se modlím, aby nepřišla další složenka s nápisem „doplatek“.
Důchod není odměna. Důchod je test. Test odolnosti, trpělivosti a schopnosti přežít s úsměvem. Je to takový dlouhodobý experiment, jak málo člověku stačí, aby se ještě cítil jako plnohodnotná bytost a ne jako položka v tabulce.
Čekala jsem klid. Přišla chudoba. Čekala jsem odpočinek. Přišel strach. A čekala jsem, že aspoň ve stáří přestanu počítat peníze. Místo toho je počítám víc než kdy dřív. Jen s tím rozdílem, že teď už neplánuji budoucnost. Teď jen doufám, že tenhle měsíc zase nějak vyjde. A že další složenka bude aspoň o trochu míň děsivá než ta minulá.
