Článek
Celý život jsem byla ta spořivá. Ta, co si schovává igelitky, vypíná světlo na chodbě a zbytky od oběda zamrazí „na horší časy“. Všichni se mi smáli. Dcera mi říkala, že jsem lakomá, zeť že jsem staromódní a vnoučata, že jsem „cringe“. A teď? Teď všichni bydlí u mě a žijí z mého důchodu. Ironie osudu je, že kdybych byla celý život rozhazovačná, aspoň bych měla hezké vzpomínky. Takhle mám jen účtenky.
Pracovala jsem čtyřicet dva let. V kanceláři, kde se topilo jen do října a kafe jsme si nosili z domova. Nikdy jsem nebyla na exotické dovolené. Největší luxus byl Balaton v osmdesátém šestém a jednou wellness v Třeboni, kde mi bylo trapně použít vířivku, protože jsem měla pocit, že to stojí zbytečně moc elektřiny. Spořila jsem. Pro děti. Na horší časy. Na důchod. Na klid.
Dnes je mi sedmdesát jedna a mám doma plný byt lidí. Dcera se rozvedla, zeť „dočasně“ přišel o práci, vnoučata mají alergii na všechno kromě fast foodu a pes má dražší granule než já obědy. Já mám důchod osmnáct tisíc a z toho platím nájem, energie, jídlo, internet, léky a občas i psychologa – pro sebe, samozřejmě.
Když jsem se ptala dcery, jak dlouho u mě plánují zůstat, řekla: „Mami, to víš, než se postavíme na nohy.“ To bylo před třemi lety. Tehdy jsem ještě měla našetřeno. Teď mám jen spořicí účet, který se jmenuje spořicí už jen ze zvyku. Spoří se tam maximálně nervy.
Zeť má neustále nějaký projekt. Jednou e-shop, pak kryptoměny, potom „start-up na umělou inteligenci“. Výsledkem je, že celý den sedí u počítače, pije moji kávu a vysvětluje mi, že důchody stejně brzy zaniknou. To mě uklidňuje. Zvlášť když zrovna platím jeho telefon.
Vnoučata jsou kapitola sama pro sebe. Když jsem byla malá, měli jsme jeden pomeranč na Vánoce a byli jsme šťastní. Moje vnoučata mají tři streamovací služby, nový telefon každý rok a deprese, když v lednici není cola. Když jim udělám krupicovou kaši, ptají se, jestli je to veganské. Já se ptám, jestli je to ještě moje domácnost, nebo sociální experiment.
Nejhorší je, že si na to všichni zvykli. Já se omlouvám, že kupuji levnější jogurty. Dcera se omlouvá, že nemůže přispět. Zeť se neomlouvá vůbec. A já si říkám, kde jsem udělala chybu. Jestli ve výchově, nebo v tom, že jsem byla celý život „rozumná“.
Pamatuju si, jak mi kolegyně v práci říkaly: „Užívej si, dokud jsi mladá.“ Já jsem si místo toho ukládala peníze do obálky s nápisem Rezerva. Teď mám rezervu tak maximálně v ironii. A někdy v hořkosti, když počítám, jestli mi vyjde na nové brýle, nebo jen na ty staré s izolepou.
Největší paradox je, že kdybych byla nezodpovědná, možná by se o mě dnes někdo staral. Takhle se starám já o všechny. Z jednoho důchodu živím tři generace a jedno zvíře. Jsem babička, banka, jídelna i krizové centrum.
Někdy si v noci představuju, že sbalím kufr a odjedu do nějakého lázeňského města, kde budu jíst koláčky, pít minerálku a nikdo mi nebude říkat, že „teď není vhodná doba řešit peníze“. Pak se ráno probudím, dojdu do kuchyně a zjistím, že došla káva. Samozřejmě ta moje. Ta jejich je „značková“.
A tak si říkám: šetřila jsem celý život, abych mohla v důchodu konečně žít. Místo toho žiju život všech ostatních. A jestli je tohle odměna za spořivost, příště bych klidně byla i trochu lehkomyslnější. Aspoň bych měla historky z Paříže. Takhle mám jen účty z Lidlu a pocit, že jsem si naspořila na cizí pohodlí.
