Článek
Celý život jsem šetřila. Ne proto, že bych byla lakomá, ale proto, že mě to tak naučili. Mysli na zadní kolečka, říkali. Odkládej si, spoř, neutrácej zbytečně, jednou se ti to bude hodit. Tak jsem nejezdila na drahé dovolené, nekupovala značkové oblečení, nechodila moc do restaurací. Všechno jsem dělala s tou krásnou představou, že až budu v důchodu, konečně si dopřeju. Klid, pohodu a pocit, že už nemusím řešit každou korunu.
A teď řeším i toaletní papír.
Stojím v drogerii, koukám na regál a připadám si jako na burze. Třívrstvý, čtyřvrstvý, parfémovaný, ekologický. A pak ten úplně dole, nejlevnější, šedivý, tvrdý jak smirkový papír. A já tam stojím, důchodkyně po čtyřiceti letech práce, a v hlavě mi běží: opravdu potřebuju měkký? Nestačí ten levnější? Vždyť to není luxusní zboží, to je základní životní potřeba. A přesto nad tím přemýšlím jak nad koupí kabelky.
Celý život jsem šetřila, abych teď šetřila i na věcech, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že se dají řešit finančně. Dřív jsem šetřila na auto, na byt, na dovolenou. Dnes šetřím na jídle, na topení a na toaletním papíru. Kariérní postup, jen v opačném směru.
Můj důchodový rozpočet je dneska tak přesný, že bych mohla učit účetnictví. Nájem, energie, léky, jídlo. A pak kolonka „zbytek“. Ta kolonka je spíš teoretická. Zbytek je to, co zbyde, když se nic nepokazí. Když nepřijde nedoplatek, když se nerozbije pračka, když nepotřebuju nové brýle nebo zubaře. Když se pokazí cokoliv, zbytek neexistuje.
Nejhorší je ten pocit ponížení. Ne před ostatními, ale sama před sebou. Že jsem celý život byla zodpovědná, pracovitá, šetřivá. A stejně dneska stojím v obchodě a porovnávám ceny rohlíků po korunách. Že řeším, jestli si koupím kvalitní kávu, nebo radši prášky na klouby. Že váhám, jestli si můžu dovolit jet navštívit kamarádku do jiného města, protože jízdenka je vlastně luxus.
Pamatuju si, jak mi kdysi někdo říkal: hlavně si na důchod odkládej, ať nejsi závislá na státu. Tak jsem si odkládala. Jenže nikdo mi neřekl, že mezitím se ceny zvednou tak, že i spoření se změní v iluzorní pohádku. To, co jsem si kdysi představovala jako finanční polštář, je dneska spíš tenká deka. Zakryje mě, ale zahřeje jen trochu.
Největší ironie je, že teď mám čas, ale nemám možnosti. Můžu si celý den číst, ale nekoupím si nové knihy. Můžu chodit na procházky, ale nemůžu si dovolit sednout si na kávu. Můžu plánovat výlety, ale většinou skončím na lavičce před domem, protože to je zdarma.
Šetření se stalo mým hlavním koníčkem. Sleduju letáky, akce, slevy. Vím přesně, kdy je kde levnější mléko, kdy se vyplatí koupit prací prášek a kdy toaletní papír v balení po dvanácti. Jsem chodící databáze slev. Kdyby na to byly olympijské hry, mám zlato.
A přitom jsem si myslela, že šetření skončí. Že důchod bude ta fáze života, kdy se konečně přestanu omezovat. Místo toho se omezuju víc než kdy dřív. Jen už ne kvůli budoucnosti, ale kvůli přítomnosti. Nešetřím, abych měla víc. Šetřím, abych měla aspoň něco.
Největší absurdita? Když mi někdo řekne: hlavně si užívej, dokud to jde. Užívej? Co přesně? Fronty v lékárně? Porovnávání cen v obchodě? Radost z toho, že jsem našla toaletní papír ve slevě? To je nový druh životního luxusu, který jsem si v mládí neuměla ani představit.
Celý život jsem šetřila, abych teď šetřila i na toaletní papír. A někdy mám pocit, že to není jen o penězích. Je to o tom, že stáří se z odměny změnilo v projekt přežití. Projekt, ve kterém se neptám, co chci, ale co si můžu dovolit. A odpověď je čím dál častěji: míň, než bych si po čtyřiceti letech práce zasloužila.
